<- Facebook Pixel Code --> !-

PAŘÍŽ s kočárkem

Následující příběh je jedním z našich odrazových můstků k tomu, že jsme začali uvažovat nad tím, jak cestovat s dětmi jinak. Co udělat pro to, aby cestování s dětmi bavilo všechny zúčastněné. Byla to naše první cesta po narození dcery, první zkouška a první tvrdé setkání s realitou. Tehdy jsme totiž ještě měli od Paříže dospělácká očekávání a místo společných zážitků jsme si přivezli spíš pocit nerovného boje s velkoměstem, který jsme nespravedlivě prohráli, protože jsme měli s sebou batole jako hendikep.

Eiffelova věž v Paříži.

Eiffelovka zůstala nepokořena.

Smůla se nám lepila na paty už od začátku

Po všech předcestovních peripetiích s doklady a zběsilých nákupech jsme konečně mohli vyrazit. Kufry sbalené, pasy, peníze a letenky stopětkrát zkontrolované. Jedeme poprvé na rodinný výlet do ciziny, na svatbu do Paříže s naší roční holčičkou.

První test dobře sbaleného příručního zavazadla přišel už po několika kilometrech cestou na letiště. Drobné ublinknutí bylo zneškodněno bleskurychle a na letišti jsme byli přesně dvě hodiny před odletem. Kočárek nám proklestil cestu i k rychlejšímu odbavení. Také celníci neodolali Julinčinu laškovnému úsměvu a nechali nás projít i s pitíčkem a  svačinkou, přestože brát nápoje do letadla je zakázáno. Tím se ovšem cestovatelské štěstí vyčerpalo. Nejdřív byl let odložen o hodinu a pak o dvě, celkem tedy čtyři hodiny čekání. V duchu jsme začali  škrtat v odpoledním programu v Paříži. Kdo zná vídeňské letiště, ví, že v odletovém prostoru toho k zabavení dítěte moc není – jeden obchůdek s předraženými oplatky, jeden automat na coca-colu a extrémně zajímavé veřejné záchodky. Polední spánek jsme vyřešili v kočárku, který si naštěstí můžete vzít až téměř do letadla.

Miminko na cestě letadlem

Kočárek nás na letišti zachránil. Spánek nám zkrátil nekonečné čekání.

Dvě hodiny letu jsme strávili chozením v předklonu uličkou tam a zpět, osaháváním cestujících a seznamováním se s letuškami, které se narozdíl od cestujících musí tvářit pořád mile a navíc disponují drobnými pochutinami. Přistání bylo malinko dramatické. Julince zaléhaly uši a ona moc nevěděla, co s tím, a nechtěla pochopit, že jí jídlo a pití nenabízíme jen tak. Pár minut křiku jsme přežili a už jsme se těšili, že stihneme ten podvečerní Montmartre.

Ztracený kufr

O to větší bylo naše zklamání, když jsme na pásu viděli kroužit pouze dvě z našich tří zavazadel. Okamžitý trest za to, že jsem se pohoršovala nad vyčůraností některých cestujících, kteří mají kufry hraničící s velikostí příručního zavazadla a cpou mi je v letadle nad hlavu a lisují mi můj skutečně příruční batůžek.  Nepropadejme panice! Jsme v civilizované zemi a nějak se to vyřeší. Jeden ze tří zaměstnanců ve „ztrátách a nálezech“ dokonce mluvil anglicky. Sice nám chvíli zkoušel namluvit, že náš problém je spíše problém letecké společnosti než jejich, pak ale projevil dobrou vůli a šel se podívat na pustý pás, aby viděl, že tam skutečně žádné zavazadlo pro nás není. Pak si o tom dlouze povídal s oběma svými kolegy, kteří solidárně opustilli své fronty nešťastných cestujících a šli se tam podívat ještě jednou společně. Sepsali jsme nějaký papír a museli se spokojit s tím, že pokud se zavazadlo objeví, tak nám dají vědět.

Plány v troskách

A už byl večer, tedy čas odložit všechny plány a propadnout panice. Já idiot totiž sbalila naše věci tak dokonale, že v tom ztraceném zavazadle byly úplně všechny věci pro mě a pro dceru. Všechno oblečení, všechny ty nové šatičky a střevíčky na svatbu, všechny šminky, všechny plinky, kašičky, piškotky, všechno. Máme jen to, co máme na sobě. Julča poblinkané triko, model fleky a pruhy, já nápodobně. Než dorazíme do centra, bude večer a francouský starostlivý sociální systém zavírá obchody kolem páté hodiny. Obchody typu „Tesco“ mají asi do devíti, tam snad seženu alespoň plíny a baby food. Místo večerního Montmartru peru, abychom si měly zítra co obléknout. Místo večerního odpočinku nad skleničkou vína, podléhám zoufalství.

Ráno jako první věc volám na letiště a zjišťuju, že pracují až od devíti. Když se pak dovolám, je mi velmi zřetelně vysvětleno, že pokud se něco dozví, tak zavolají oni mně. Jeden den do svatby. Propadám histerii. Svádím urputný vnitřní boj mezi nákupní horečkou a užíváním si výletu. Beru to jako poučení, že příliš lpím na věcech a že člověk ve skutečnosti vystačí s málem.

Paříž umí být i baby friendly

Nicméně Paříž je úchvatné město. Obchodů s oblečením není nikde víc a jsou vždy rozumně nakupeny na trasách od jedné pamětihodnosti ke druhé. Navíc tu najdete hromadu míst, keré jsou příjemné i pro děti. Ať vyrazíte do kterékoliv části města, vždycky narazíte na nějaký ten park, vždy pečlivě upravený, kde nikomu nevadí, že sedíte nebo běháte po krásném trávníku, hřišťě pro děti různého věku je samozřejmostí.

Pařížský park

Do parku…

Nepřijeli jsme s žádnými přehnanými turistickými cíli. Notre Dame je krásný i z venku a odpočinek a hraní v Lucemburských zahradách bylo stejně mnohem příjemnější než tlačenice mezi turisty. Příjemné je také Rodinovo muzeum.

Rodinovo muzeum v Paříži

Rodinovo muzeum je pro návštěvu s kočárkem ideální.

Sochy jsou vystavené v krásné zahradě, může se na ně sahat, hrát tam na schovávanou a hlavně házet šiškami. Neplánovaně jsme se zdrželi před palácem Pompidou. Mezi venkovními instalacemi moderního umění se batolily ochočené kachničky a mezi nimi holubi, kteří převzali roli babysitterů a nechali nás, abychom si vychutnali kávu v přilehlé venkovní kavárně.

Kačenka před palácem Pompidou v Paříži

Před palácem Pompidou je to paráda!

Do dokonalosti schází už jen telefonát z letiště…

Jakou radost může mít člověk z nalezeného kufru…

Když se večer odhodlám zavolat já, paní mi mile sdělí, že naše zavazadlo se našlo (SLÁVA!!!), bylo předáno doručovací službě, která ho doveze. Neví kdy, ale určitě předem zavolá. Naše námitky, že svatba, je už zítra a to zavazadlo nutně potřebujeme, reaguje, že s tím ona nemůže nic dělat. Tomu, že někdo zavolá, se už zdráhám věřit a pro jistotu vynecháváme dopolední program před svatbou a čekáme doma. Měli jsme vážně štěstí, že nás ubytovala kamarádka ve svém bytě. Moc si nedovedu představit, že trávíme s naší zvídavou holčičkou dopoledne v neosobním hotelovém pokoji, kde je jen ulička kolem postele.  Kufr dovezli dvě hodiny před odjezdem na svatbu, samozřejmě že předem nikdo nevolal. Co na tom, že je to známka marnivosti, mám neskutečnou radost ze svých věcí a užívám si to. Na svatbě nám to slušelo a navíc jsem mohla Francouzům odmáznout jednu křivdu. Pověra říká, že jim v angličtině brání  národní hrdost a že je tedy snazší domluvit se s méně vlasteneckou mladší generací vyrostlou na MTV. Na svatbě bylo francouzů  hodně a různého věku a anglicky uměli všichni stejně špatně. S národní hrdostí to asi nemá nic společného, chyba bude asi někde ve vzdělávacím systému. Takže to člověk nesmí vzdávat a případně zapojit univerzální ruce a nohy.

Metrem po Paříži – s kočárkem je to utrpení

Poslední den jsme chtěli dohnat ten Montmartre a Eiffelovku. Obojí vyžadovalo cestování metrem, které je kapitolou samo pro sebe. Je rychlé, celkem čisté a levné. Nicméně s kočárkem je cestování pařížským metrem utrpení. Do metra se dostanete jen po schodech, něco jako sjezd pro vozíčkáře nebo kočárky neexistuje. Takže kočárek musíte snést. Narazíte na turnikety, kterými projde jen jeden a to velmi štíhlý člověk. Přestože jsme měli náš minigolfáček, stejně jsme neprojeli. Je tedy nutné požádat zřízence, který prodává jízdenky, aby vám osobně otevřel boční vchod. Ten ale není na všech stanicích, stejně tak zřízenec. Takže často nezbývalo nic jiného než kočárek složit. Většinou se tak stávalo, když Julinka usnula. Když projdete turnikety, čeká vás dobrodružná cesta po schodišťovém labyrintu. Jezdící schody jsou velmi výjimečné. Takže se musí kočárek stále nosit. Při tom dost zavazíte, protože některá schodiště jsou dost úzká a spěchající davy nejsou příliš ohleduplné. Vlaky jezdí velmi často a nejsou nijak neúnosně přeplněné. Neexistují ovšem žádná vyhrazená místa pro kočárky a že by vám někdo automaticky uvolnil místo, když vidí, že máte kočárek, to se jaksi nenosí.

Metro v Paříži

Pařížské metro je pro rodiče s kočárkem noční můra

Turistickým cílům lépe se vyhnout

Když jsme tedy měli z metra ruce vytahané až ke kolenům, dorazili jsme na Montmartre. Pohled ze spodu na chrám Sacre-coeur je úchvatný. Vede k němu obrovské schodiště narvané turisty, takže kočárek opět do náruče!

Chrám Sacre Coeur v Paříži

Kdo chce nahoru s kočárkem?

K chrámu se dostanete i  z druhé strany od stanice  metra Abbesse, vyhnete se schodišti, ale musíte jít proti proudu davu, který od chrámu míří k proslulému nevěstinci Moulin Rouge. 

Eiffelovka je s kočárkem možná, ale nemá to smysl. Tři hodiny, keré zabralo jedné části výpravy šplhání na věž, strávili jsme dole na Martových polích. Je zde trochu moc lidí a z toho důvodu ne tak čisto a hezky jako v jiných parcích. Čím dále jste ale od  Eiffelovky, tím je park i výhled hezčí a dobroty ve stáncích  s občerstvením větší a levnější.

Paříž socha hlavy a dlaně

„Baby friendly“ socha.

Po čtyřdením souboji s tímto velkoměstem, jsme naznali, že máme nejbáječnější dítě na světě, které vydrželo všechno to cestování. A my jsme si poprvé zkusili na vlastní kůži, co takové cestování s dětmi obnáší. Zjistili jsme, že ty nejhezčí momenty jsme zažili tam, kde by nám je turistický průvodce asi nenaplánoval. Že nám může být Eiffelovka ukradená, protože pro nás byla v celé Paříži nejbáječnější fontána a kamínky.

Příště budem chytřejší!

Cesta do Paříže byla pro nás velkým poučením. Pokazit se na cestě může cokoliv – ztratí se kufry, letadlo má zpoždní. Něčemu se ale určitě dá vyhnout. Přečtěte si článek „Dovolená s dětmi nemusí být horor„, kde najdete pár tipů, jak si cestování s dětmi užít.

CHCI SI PŘEČÍST TEĎ
By | 2017-07-02T23:07:16+00:00 Červenec 3rd, 2017|BLOG|0 komentářů

Napsat komentář

Show Buttons
Hide Buttons