KRKAVČÍ MATKA – rozhovor

Veronika Hurdová, možná ji znáte spíš jako autorku blogu Krkavčí matka, je velmi zvláštní bytost. Sama o sobě říká: “Jsem ukázkový příklad člověka, který má nulové předpoklady cestovat. Mluvím jen anglicky, jsem neuvěřitelně konzervativní, muž mi zemřel, mám 3 malé děti, které se narodily během 4 let, dokážu zabloudit na pětníku, rodina si myslí, že jsem blázen… a já navzdory tomu do světa jezdím :-)”

A právě tahle slova a později také její povídání o cestě po Španělsku nás přesvědčilo, že by stálo za to, udělat s ní rozhovor. Má obrovský nadhled a neuvěřitelnou výdrž. Je z ní cítit nesmírná síla a odhodlání, s jakým po smrti svého muže vychovává jejich tři děti. Navíc vydává knihy a píše blog . A také s dětmi cestuje.

Některé její názory jsou možná pro někoho nepřijatelné, pro někoho je nepředstavitelné, jak je uvést do praxe, ale řada z nich je pro nás velkou inspirací a jsme rádi, že je s vámi můžeme sdílet prostřednictvím následujícího rozhovoru.

Cestovat se třemi dětmi sama…proč ne?

Od kolika let s vámi a později už jen s tebou děti cestují?

Grétka letěla na Krétu, když jí byly 3 měsíce, ve 4 měsících jsme s ní pochodovali po Švýcarsku v Alpách a v 5 měsících ji vzali na road trip po Norsku. S Mariánem už jsme na nic nečekali – ten s námi jel do Rakouska v 6 týdnech. No a když byly Jeníčkovi 3 měsíce, naložila jsem sama všechny tři děti do auta a jela s nimi do Rakouska a následně do Itálie.

Proč si myslíš, že řada rodičů vidí v cestování s dětmi problém?

To já nevím, do hlav jim nevidím. Bavím se o tom s rodiči na besedách a po přednáškách. Často je to vlastní vyděšenost z nově nabyté zodpovědností za malého tvora. Mnoho rodičů je také mistry ve vymýšlení scénářů „co by kdyby“. Někteří rodiče zase dítě vnímají jako takový otravný batoh, který musí vláčet s sebou. Pro mne jsou děti naopak plnohodnotnou součástí cestovního týmu.

A pak se setkávám ještě s jedním typem rodičů, kteří by i jezdili, ale mají spoustu strachů, které jim do hlavy vkládá jejich okolí a oni, ačkoli by sami rádi cestovali, nemají sílu se tomu vzepřít a stát si za svým. 

Jistě jsou i na tvých cestách “krizovky”, se třemi dětmi se to dá předpokládat, jak je zvládáš, navíc sama?

Já právě říkám, že nemá cenu vymýšlet, co všechno se může stát. To bych neodjela nikdy nikam. Neznamená to, že jsem lehkovážná, ale že prostě dopředu nesestavuju krizové scénáře. Se třemi dětmi je nutné počítat, že se po cestě něco stane. Je to skoro jistota. Jen to nebude nic z toho, co jsem si „naplánovala“. Když už nastane nějaká ta krizovka, rozestavím si situaci na jednotlivé kroky, které je potřeba udělat k jejich vyřešení. A pak už je jen odkrajuju jeden po druhém. Nutno říct, že děti (nyní 5, 3 a 1 rok) jsou mi extrémně nápomocné. Když jde opravdu do tuhého, je na ně spolehnutí.

Nebojím se také oslovovat cizí lidi. Lidi jsou cizí jen do té doby, než se s nimi seznámíte. Osamocené ženě se třemi caparty u nohou pomoc nikdo neodmítne.

Podle čeho si vybíráš destinace, kam jezdíš?

Zatím jsem si řekla, že nemá cenu děti vláčet celý den letadlem na druhý konec světa. Bylo by to na úkor mého komfortu a jim je to zatím docela buřt, jestli jsou u Máchova jezera nebo u Jadranu. Momentálně jsem tedy zúžila svůj záběr na Evropu. Miluju hory, do kterých jezdím v létě. V chladnějších měsících zase utíkám do teplejších krajin, protože jsem ten nejzimomřivější člověk na světě a česká zima je pro mě utrpení.

Konkrétní destinace mi už je celkem jedno. Razím názor, že „všude je něco k vidění“. Vyhýbám se velkým městům a různým turistolapkám v podobě zábavních parků a jiných dětských atrakcí. Hledám vždycky zapadlé kouty, nechávám si od místních doporučovat jejich oblíbené procházkové stezky. Klasický průvodce jako Lonely Planet je mi vlastně skoro k ničemu. Hledám na mapách „zelené fleky“ v okolí a pak vždycky pátrám, kam by se tam dalo vyrazit.

Co děti na cestování snášejí nejhůře?

Nejhorší je zvyknout si, že jsme jen spolu. Tady v Čechách máme spoustu přátel, takřka denně se s někým vídáme. Já mám své dospěláky, oni své kamarády. A pak ještě konkrétně pro Mariánka je složité zorientovat se v novém prostředí. Vždycky, když už si konečně zapamatuje, kde je třeba koš v kuchyni, tak balíme kufr a jedeme dál 🙂

Neměla jsi o děti na cestě nikdy strach?

Zatím ne. Nebo tedy ne větší než tady v Čechách.

Podle čeho volíš při delších cestách, jako třeba poslední měsíc ve Španělsku, ubytování?

Jsem už stará na spaní pod stanem. Tohle léto jsem si to otestovala na vlastní záda. Spíme většinou přes Airbnb , případně si pro danou destinaci před plánovanou cestou nastavím upozornění do e-mailu na Booking.com, kdyby tam vyskočila nějaká zajímavá nabídka.

Konkrétně ve Španělsku jsme měli pronajaté auto, což byla obrovská výhoda – mohli jsme bydlet i mimo hlavní turistické, často předražené destinace.

Co si myslíš o cestování s opravdu malými dětmi, řekněme do dvou let do exotických destinací, Thajsko, Brazílie?

Zrovna Brazílie ani Thajsko mi nepřipadají extra exotické. Je tam čisto, nevyskytují se tam nemoci ve větší míře než v Evropě. To bych měla třeba větší strach jet do Rumunska, kde to v některých částech je mnohem větší divočina. Do Brazílie bych jela s dětmi hned, je to moje srdcovka. Jen čekám, až dorostou do věku, kdy vydrží (spíš já s nimi vydržím) celý den v letadle. Jinak myslím, že je to na zvážení každého rodiče, jak moc přidaná hodnota je v cestování s miminky do víc nebezpečných zemí. Já osobně mám zatím i v Čechách a Evropě tolik neproježděných míst, že mě ani tolik nemrzí, že se zatím dál nevydávám.

Co bys poradila lidem, co se stále ještě bojí s dětmi cestovat?

Začněte po malých krůčcích odbourávat svůj strach. Jeďte třeba nejdřív na víkend do jižních Čech. Vyzkoušíte si balení, bloudění po cestě autem, plánování výletů, hledání ubytování. Postupně rozšiřujte svůj rádius a délku pobytu. V jeden den najednou třeba zjistíte, že jste už půl roku v Austrálii, ani jste si toho nevšimli. 

Anebo přijďte na některou z mých přednášek Cestuj s malými dětmi! a já už vás kopnu do zadku, abyste se vydali na cesty 🙂