Saša jede! Rozhovor s NEMLUVNĚTEM, které projelo kus světa.

Saša je velký cestovatel. Procestoval spoustu zemí. Na cestě tráví v podstatě celý svůj život. Čekáte-li rozhovor s postarším dobrodruhem, budete překvapení. Saša je sice ostřílený cestovatel, nejsou mu ale ještě ani dva roky.

Saša na toulkách po Karpatech – Ukrajina.

Sašo, kolik zemí světa jsi vlastně navštívil?

To je trošku složité odpovědět! Nejdříve si musíme ujasnit, co je to země. Může to být zbytkem světa uznaný státní útvar. Jenže v rámci některých států jsou kulturně velmi rozdílné oblasti. Ze všech zemí, kde jsem byl, je trošinku problém s Čínou: Procestoval jsem ji od Kantonu přes Tibet do Turkestánu. Počítám tedy tři. Ať tak nebo tak – je to buď 25 anebo 27 zemí! V jedné zemi jsem byl pouze na hranici – v Kyrgyzstánu.

Která země byla tvoje první volba?

Byly to sousední země. Skrze ně jsem musel projet dál. První zahraniční cestu jsem ale podnikl v pěti týdnech do švédské divočiny. Táta mě odnesl přes 200 kilometrů daleko, ve vyšších polohách byl ještě sníh. K přesunu rodiče používali sněžnice. Na této cestě jsem se potkal poprvé i s králem severského lesa – medvědem. Hrozně foukalo a medvědice nás necítila. Bylo to velmi překvapivé setkání pro všechny. Asi na 10 metrů si nás nejdříve všimlo medvídě. My zůstali stát, nic jiného ani nešlo dělat. Medvídě začalo strachy křičet. Medvědice se postavila na zadní a medvídě pelášilo pryč. Pak za ním utekla i medvědí máma.

Koupání ve švédské divočině. Bylo mi 5 týdnů.

To zní strašidelně. Kde jste v té divočině spali?

Byl jsem hodně maličký a o komfort v divokých horách bylo postaráno. V Norsku i Švédsku jsou v horách chaty anebo alespoň útulny. Vždy tam jde zatopit. Nebyl to zase takový risk.

Podle čeho si u vás vybíráte, kam pojedete?

Já si moc nevybírám, dělají to rodiče. Ale všude tam, kam jsem se s nimi podíval, to bylo úžasné. Svět jsem dříve hodnotil podle toho, jak jsem se dobře cítil. Hodně mi vadilo horko. Bylo mi těžko, například v Malajsii a Indonésii. Zima mi nijak nevadí. Spal jsem venku i v silném mraze pod mínus 10 stupňů a nevadilo mi to vůbec. Asi nejsem na ty vysoké teploty a vlhko stavěný. Zhruba před rokem jsem se ale změnil. Už mě nezajímá, jen jak se cítím, ale i koho potkávám.

Můj první kokos – Severní Sumatra.

Mám rád setkávání s lidmi. Je s nimi legrace. Bez nich je to více nudné. Mám rád les a hory. Mám rád jezera, vodopády. Vše mě překvapuje a zůstávám stát a koukám na tu krásu užasle. Hodně mě baví, když jsem na kole v sedačce. A také si užívám sedačku, když mě táta nosí všude možně na různá krásná místa. Nejvíc miluji se cachtat ve vodě.

Je nějaké místo, kam byste jet nechtěli?

Takové místo asi není, ale celkově je problém, když se někam spěchá. Když někam honem musíme. Obyčejně si třeba hraji a najednou musíme pryč. To mi vadí a rozčiluje mě to. Myslím, že to rodiče vědí a snaží se mě uchlácholit. Pravda ale je, že zase někam přijedeme a tam si zase mohu hrát. Umím se pobavit v jakémkoliv dopravním prostředku, jsem na to zvyklý. Některé jsou tedy hodně divné, třeba letadlo. To vůbec nechápu, ale vypadá to, že jsme někde hodně nahoře. Věřím, že příště přijdu na to, jak to s těmi letadly je!

Kamarádky z jurty – Kazachstán.

Co na tvé cestování říká babička?

Moje babička je skvělá. Bydlí v českém městě a často ji navštěvujeme. Mám i prababičku. Ta se bojí. Babička mě ale jednou překvapila a místo v Čechách jsem ji najednou nečekaně potkal v Malajsii. Byl tam i dědeček a další členové rodiny. Moje druhá babička zase bydlí jinde a je to k ní daleko. Ale občasně se vidíme, někdy přijede na návštěvu, ale často doma nejsme. Máme na sebe smůlu.

Jaká byla tvoje nejdelší cesta?

Nejdéle jsme byli na cestě půl roku. To jsme letěli letadlem nejdříve na Ukrajinu a později jiným do Teheránu. V Íránu bylo fantasticky. Všichni lidé se ke mně chovali tak hezky! A jsou tam krásné domy, rozlehlé a pomalované, okna jsou z barevných sklíček – a když tudy svítí slunce, to je taková nádhera! Na zemi jsou koberce. Lidé tam jedí na zemi, což mně osobně se líbí. Pak jsme jeli dál a dál Asií. Každý den byl hrozně zajímavý.

A která byla ta nejtěžší?

Nejvíce těžké bylo ani ne tak pro mě, ale pro rodiče, jet přes Tibet na kole. Já jsem jen seděl v sedačce. Ujeli jsme skoro 1 600 km a přejeli 13 sedel nad 4 000 m. n. m. Do kopce jsme vystoupali přes 37 kilometrů! Nejvýše jsme vyjeli 5 050 m. n. m. Ale jak říkám, pro mě to byla hračka. Ani výška na mě nepůsobila, protože jsem nebyl tak fyzicky aktivní, nezadýchával jsem se jako tatínek s maminkou. Postupně jsme po dva týdny nabírali výšku. Já nic nepoznal.

Tibet jsme projeli na kole.

Kde jsi právě teď a kam se chystáš?

Momentálně jsem v ČR, za několik týdnů pojedu do Indie. Navštívíme také Pákistán a zbude-li čas i Nepál. Vše je o počasí a rozhodneme se dle příchodu zimy do Himálají. Chceme opět jet na kole, možná půjdeme v horách pěšky.

Kde na cestách bydlíte a jaké používáte dopravní prostředky?

Na cestách bydlíme všemožně. Máme velmi mnoho známých v různých částech světa. Spíme ale i v hotelech. Na horách a v přírodě v horských chatách. Někdy spíme jen tak venku ve stanu. A když je pěkně, tak nemusíme ani ten stavět.

Cestujeme úplně vším, co má kola. Plul jsem mnohokráte i na lodích, letěl 6krát letadlem. Nikdy to nebyl problém. Nějak nepláču, vždy jsem zvědavý, kam to jedeme. Občas mi vadí pásy, ale nějak jsem pochopil, že jsou důležité. Asi tím, že cestuji od mala, tak jsem si na leccos zvykl a spíše si cestu užívám. Je toho tolik na vidění. Občas vidím na cestách vztekající se děti a snažím se je uchlácholit.

Probuzení v Tibetu.

Co se ti na cestování líbí a co na něm naopak nemáš rád?

Určitě mám rád lidi a oni mají rádi mě. Občas mi vadí, že mě někdo cizí hned bere na ruku. Umím si to ale už s nimi vyřídit. Jindy jsem ale rád. Více se mi líbí holky. Nevím proč, ale mám je radši. Nejraději mám malé holky. S těmi lítáme sem a tam a různě se pošťuchujeme a hlavně se neustále smějeme.

Přenos energie snadno a rychle – Čína.

Mám rád zvířata! A že jsem jich viděl. Třeba zajíce v lese. Nejvíce jsou to kočky a psi. Také kozy, ty totiž máme i doma. Je legrační na zvířata koukat a tahat je za ocas. Všiml jsem si, že to ale nemají ráda a ani rodičové to neradi vidí. Ale na co ho mají?

A co nemám rád? Když najednou někam musíme a já mám to místo rád, hraju si, nebo mám kamaráda atd. Rodiče mi to občas prostě zkazí. Někdy je cesta velmi únavná, ale to hned usnu. Je to zajímavé, protože se pak probudím úplně jinde. Nemám rád ale velké horko a vlhko. Před tím se nedá schovat. Musím to vytrpět a velmi mě unavuje i se jen hýbat.

Měli jste někdy na cestě strach?

Strach znám. Nejvíce mě děsí výšky, protože neustále padám. Taky jsem nerad, když rodiče odcházejí. Často musím někde čekat. To se trošku bojím, že se rodiče nevrátí. Většinou ale odejde jen jeden z nich. Ale i to mi dost vadí. Opravdu hodně jsem se bál jen dronu. To je strašné. Když jsem byl malinký, vadily mi motorky a jiné takové věci. Ty mi už ale nevadí. Ten dron ale hodně. Pak jsem ale viděl, že udělal krásné záběry. A není na nich ani vidět, že se bojím.

Na průzkumu alpského ledovce – Itálie.

Co bys vzkázal ostatním dětem, které třeba na cestování ještě ani nepomyslely?

Děti, jako jsem já, znají jen to, co jim ukážou rodiče. Děti nic nechtějí. Já také nic nechci, mám rád jen to, co zrovna dělám a zalíbí se mi to. Vše zatím určují rodiče. Je mi 18 měsíců a zjistil jsem, že se mi líbí něco dělat, až když se to přede mnou objeví. Hned ráno ale toužím jít ven, nechci být doma – tam už to znám. Hračky jsou zajímavé, ale po nějaké době už ne. Nejvíce mě baví se potkávat s lidmi, dětmi a zvířaty. Mám rád západy sluníčka, vodopády a rozhledy do krajiny. Hrozně rád někam jedu. Těším se do auta. Mám rád vlak i letadlo. Je těžké v mém věku tohle vysvětlovat jiným dětem. Jen se spolu smějeme a honíme se. Tohle vše by měli rodičové vědět. A nějak nám dětem, i takhle malým jako jsem já, to zařídit.

S holkami na Sumatře.

Myslím, že každý den venku mi něco dá a já se posunu. Každé setkání s někým mě něco naučí. A každý den doma na mě působí naopak. Být jen doma malé děti brzdí a jsou pak v nevýhodě. Proto je důležité mluvit spíše s rodiči – my děti budeme moc rády, když nás vezmete někam ven.

Plánuješ o svých cestách dát ostatním vědět?

Ano, připravuji film. Bude o mojí cestě na kole přes Tibet. Momentálně je s tím hodně práce. Zatím lze najít krátká videa, ve kterých uvidíte, kde jsem  byl. Mám také stránky www.sasajede.cz, svůj profil na Facebook.com, na Youtube. com odkládám videa. Moje budoucí cesta do Asie za tři týdny bude online na všech kanálech. Budu publikovat, jak jen budu mít přístup k internetu. Nejdříve podniknu cestu do Indie a Pákistánu. Později nemám moc plán, ale vrátím se pravděpodobně až v červnu příští rok. To už mi bude přes dva roky a o svých cestách vám třeba už i něco řeknu – zatím moc nemluvím totiž!