Finsko – naše velké zimní dobrodružství

„Finsko je úplně neznámá země. Teda já jsem o ní dodneška neslyšel…“, řekl náš pětiletý Kryštof a odstartoval tak naše letošní zimní dobrodružství. Zapojili jsme se totiž do soutěže s finskou firmou Reima, která šije dětské outdoorové oblečení, a vyhráli jsme spolu s 15ti rodinami z celého světa týdenní výlet do Finska. Rovnou na sever do Laponska, téměř na polární kruh do střediska Ruka.

Zažili jsme prostě pohádkovou zimu.

Den první: Zábava na sněhu a na ledu

Sníh mají ve Finsku zhruba od února do května, takže jsou na zimní aktivity skutečně profíci. Ve vesnici Iisakki jsme strávili celý den. Teplota byla pořád kolem mínus 5 stupňů a bylo zataženo. My jsme se ale ani na chvilku nezastavili a užili jsme si parádní den. Lovili jsme ryby pod ledem, sochali sněhové sochy, jezdili na sněžném skútru, zkusili jsme kick-sledging, což je taková sáňko-koloběžka a vyblbli jsme se na snowbordovém kolotoči. Komu byl zima, mohl se ohřát u ohniště v tradičním stanu ve tvaru tee-pee.

Pod námi je 1 metr tlustý led. Jdeme vrtat…

Nahodit a čekat…

Děti nafasovali zednické nářadí a tvořily sochy ze sněhu.

Koloběžka na sněhu – „sáňkoběžka“.

Kryštof na dětském sněžném skútru.

Kdo se chce ohřát? Uvnitř hoří oheň.

Takhle vypadá kolotoč ve Finsku. Na konci je snowboard…

Den druhý: Huski, sobi a Santa.

I když věříme na Ježíška víme i leccos o Santovi. Že žije za polárním kruhem a jezdí na lítajících sobech a nosí dárky Američanům. Proč bychom ho tedy nenavštívili, že? Santa nás pozval k sobě do domku na čaj a sušenky. Popovídal nám o své práci a svých sobech. Každému dal skřítkovskou čepičku a dáreček. No prostě „druhé vánoce“.

Santa a naši skřítci

V blízké vesnici Lammintupa nás uvítal divoký psí štěkot. Huski, kterých tu mají asi stovku, byli celí natěšení na jízdu. Mají tady několik spřežní, která postupně vypuštějí na asi 3 km trasu. Psi cestu znají a ví kam mají jet a zjevně je to fakt baví. Dostali jsme tedy sáně, Tom se ujal řízení a vyrazili jsme na nejúžasnější jízdu v životě. Nádherným zasněženým lesem.

Na psím spřežení.

A když jsme v Laponsku nemůžeme vynechat soby. Krmili jsme soby, svezli jsme se na sobím spřežení,  zahřála nás sobí kožešina a k večeři byl k bramborové kaši samozřejmě taky sob…

Julča krmí soba lišejníkem.

A takhle vypadá sob na talíři…

Den třetí: lyžování v zemi, která nemá hory

Finsko je placaté země. Když už se někde objeví nějaký kopeček, udělají tam lažařské středisko. Ruka  má vrchol ve výšce pouhých 492 metrů nad mořem. Dokázali na něm využít každé místečko a postavit rezort s 31 sjezdovkami. Na zdejších černých sjezdovkách se dokonce jezdí závody světového poháru ve sjezdovém lyžování. Většina sjezdovek je ale „velmi“ modrá, takže ideál pro nás věčné začátečníky a stále lepší děti.

100% přírodní sníh, to je Ruka.

Den čtvrtý: Národní park Oulanka na sněžnicích

Vycházka na sněžnicích do naprosto úchvatné pohádkové krajiny zasypané sněhem, byla dalším vrcholem v našem finském dobrodružství. Nedotčený les, který sem tam otevře výhled na jezero nebo řeku. Děti zase ocenily opékání špekáčků a marshmelounů u jedné z mnoha útulen pro pěší turisty.

Na sněžnicích vyrážíme do hlubokého sněhu v parku Oulanka.

Noc pátá: polární záře

Odpoledne jsme dali děti spát a v deset večer jsme s nimi vyrazili za posledním dobrodružstvím. V mínus 13 stupních, zabalení do všeho oblečení, co jsme měli, jsme vyrazili pěšky vzhůru po sjezdovce na vrchol kopce. Tam jsme v mrazu a větru hleděli s nadějí na oblohu. Nejprve se objevil slabý pruh připomínající duhu, která ztratila barvy a nechala si jen slabou zelenou. Postupně ale světlo přibývalo na síle a rozvlnilo celou oblohu. Krásnější závěr našeho výletu jsme si ani nemohli přát.

Polární záře na dobrou noc.