Rodinná rada rozhodla, že letos jedeme po dlouhých letech k moři. Zároveň to měla být naše první velká cesta s Ferdou – naším karavanem. Dlouho jsme nevěděli, kam vlastně vyrazíme. Věděli jsme, že na jih, ale rozptyl byl dost veliký: Francie, Španělsko, Sicílie, Bulharsko, Řecko nebo Albánie?
Se čtyřmi dětmi karavanem do Albánie!
Po dlouhém rozhodování jsme se pár dní před odjezdem rozhodli pro Albánii a rozhodli jsme se dobře. Albánie nám učarovala a rádi se tam budeme vracet.
O naší cestě jsem napsala v článku S Ferdou na cestách – Albánie 2018, ale krása a rozmanitost Albánie se nedá nasoukat do jednoho článku. Tady jsou všechna místa, která nám přirostla k srdci…
Mys Rodonit
Je to místo, které jsme našli až na druhý pokus. A jsme moc rádi, že jsme mu tu druhou šanci dali. Při první cestě jsme dojeli před závoru a v domnění, že jde o soukromý prostor, jsme se vrátili. Až tedy uvidíte závoru, jedete správně, za vjezd se platí 1€ nebo 100 LEK. Na tomto výběžku najdete zříceninu hradu Rodoni a kostel sv. Antonína (Shen Antoni). Opevněnou tvrz tady nechal vybudovat Skaderbeg jako ochranu proti Osmanské říši v roce 1444 (aspoň se to dobře pamatuje).
K hradu vede trochu krkolomná cestička, ale rozhodně stojí za to se po ní vydat. Trochu jsem trnula, aby kluci nespadli ze srázu, protože se nutně potřebovali dívat na moře ze samotného krajíčku, protože krok od kraje už to není ono… Celou cestu je nádherný výhled, který vás nutí k tomu pořád tahat foťák (teda mě určitě). Samotná zřícenina hradu není veliká, ale je moc hezká. Co nás překvapilo je, že leží přímo na úrovni moře.
A co třeba vyrazit s dětmi do Bulharska?
Přečtěte si pár tipů, jak se dostat do Sofie, na kolik to příjde peněz, kde bydlet a jak se dopravovat po městě v článku „Sofie – cesta tam a zpět“.
Doporučujeme vzít si s sebou plavky, protože od zříceniny je přístup ke krásným liduprázdným plážím. My je sebou neměli a docela nás to mrzelo. Taky doporučujeme vzít si s sebou vodu na pití – my na ní zapomněli a chyběla nám ještě víc než ty plavky…
Kostel sv. Antonína je skutečně krásné místo, je to kamenný kostelíček, v kterém je úžasně příjemný chládek a krásná atmosféra. Za kostelem je vinice a hladina moře. Naproti kostelu je malý kemp a pro nás naštěstí tu jde koupit vodu a jiné nápoje.
a
Drač (Durres)
Drač je vlastně původní hlavní město Albánie. Protože bylo snadno napadnutelné z moře, přesunuli toto centrum do Tirany. Parkovat se tu dá přes den u Archeologického muzea, večer je parkování trochu problém, obzvlášť máte-li za autem 6m přívěs. Svoji prohlídku jsme začali na pěší zóně Tregtare, je odtud výhled na širé moře i blízký přístav nákladních lodí s obrovskými jeřáby. Po Drači nás provedli naši kamarádi, a tak jsme viděli vše důležité bez bloudění. Prohlédli jsme si tak Trajánův amfiteátr, kde stále pracují archeologové, krásnou mešitu Fatih (dovnitř jsme vzhledem k oblečení nešli) i kostel. Kostel je krásně zdobený a jako v každém kostele v něm byl životodárný chládek (dokonce to chvíli vypadalo, že se naši kluci kvůli tomu chládku obrátí na víru). Křivolakými uličkami jsme došli k utajené vyhlídce vysoko nad městem. Zpět jsme došli kolem městských hradeb a benátské věže (pocházejí z doby, kdy bylo město pod nadvládou Benátek).
a
Národní park Llogaro
I přes odpor puberťáků, kterým se v tom horku nikam nechtělo a už vůbec ne šlapat do kopce, jsme vyrazili do národního parku Llogaro. Odtud se dá vyrazit na různé výšlapy do hor, jen nepodceňujte vedro a pozor na škorpiony (prý čím je menší a tmavší, tím je jedovatější), a taky jsou tady zmije, ale tu jsme naštěstí nepotkali.
Pozor na škorpiony!
Cesty tu nejsou značené tak, jak jsme zvyklí, takže to chvíli vypadalo, že k radosti v zadní části vozu nikam nepůjdeme, ale nakonec jsme rozcestník našli a mohli jsme se vydat na cestu. Vzhledem k vedru a náladě některých zúčastněných a taky vzhledem k délce Máťových nohou, jsme vybrali cestu nejschůdnější a rozumně douhou. Stoupali jsme na Radio tower – prostě ten kopec s vysílači. Hned v počátku jsme potkali škorpiona, a tak jsme v sandálech (i když trekových) trošku znejistěli. Výhledy na moře a do hor byly ale úžasné a určitě stály za tu námahu.
_
Městečko Ksamil
Městečko Ksamil je proslulé svými ostrůvky, které jsou rozeseté blízko pobřeží. Na ostrůvky je možné doplavat, doplout lodí nebo si půjčit šlapadlo. My jsme Ksamil navštívili v noci a užili si tak krásný západ slunce právě nad ostrůvky. Ve městě je znát, že je turistickým centrem, a tak na promenádě potkáte autodrom a jiné kolotoče. Naši kluci dali naštěstí přednost zmrzlině. Při procházce uličkami města jsme našli i krásnou mešitu, která v noční atmosféře působila až pohádkově.
a
Oblázkové pláže u Himarë
Koupáním, šnorchlováním a nicneděláním jsme strávili jen tři dny z celé naší cesty. Dva z nich byly na plážích u Himaré – na Livadhi beach. Jsou tady nádherně čisté pláže, a přestože jsme tu byli v plné sezóně, tak nebyla plná ani třetina slunečníků. Lidí tu bylo skutečně neuvěřitelně málo. Kluci tu hodně šnorchlovali a skákali z útesu do moře. Ve vodě tu plavou rybky, u skal jsou ježci, ale našli i hvězdice a medůzky.
Matouš se zamiloval do místních oblázků a rozhodl se, že si celou pláž odvezeme domů. Nosil mi totiž všechny nejkrásnější kamínky, až jsem se trochu bála, že ze mě vytvoří mohylu…
Krásné je i samotné město Himara – my jsme ho navštívili v noci a užívali jsme si tady nočního života. Nejdůležitějším cílem byla palačinkárna.
–
Archeologické naleziště Butrint
Butrint je nejvýznamnější archeologické naleziště v Albánii, od roku 1992 je zapsané na seznamu UNESCO. Najdete tady amfiteátr, římské lázně, ruinu kostela, starověké studny, pozůstatky paláců, baptisterium, hradby nebo akropoli, kde stojí hrad s muzeem. Pobýval tady i samotný Caesar a Ali Paša Tepelene, po kterém se jmenuje místní nejchutnější balená voda. Celý areál je ve stínu dubů, obrovských eukalyptů a oliv, takže je tu příjemný chládek. Je neuvěřitelné sledovat, co dřív lidé dokázali vybudovat bez dnešní techniky. Procházka areálem bavila i kluky od nejstaršího po nejmladšího. Jen je potřeba počítat s tím, že pohodové projití zabere zhruba čtyři hodiny.
Tady, víc než jinde, doporučujeme přijet na otvíračku, tedy na osmou. My jsme byli v areálu téměř sami… Když jsme odcházeli, proudily proti nám davy turistů, které se před branou sypaly z autobusů. Vstupné stojí 700 LEK na osobu, ale pro rodiny jen příjemných 300 LEK na osobu a děti do 10 let mají vstup zdarma. A pozor, průvodce s mapou mají i v češtině.
Místa, která jsme stihli navštívit jsou krásná a stojí za to je vidět. Další spoustu míst jsme ještě neviděli a čekají na naši další návštěvu. Touhle cestou jsme s Albánií rozhodně neskončili, spíš jsme s ní sympaticky začali.
O autorce:
Svůj život žiju s pěti chlapy. Školou povinné z nich vzdělávám doma. Společně hledáme nové cesty i tam, kde žádné nejsou.Jsem autorkou blogu Veselá domoškola .
