Sofie, hlavní město Bulharska s počtem obyvatel kolem 1,3 milionu, nás v mnohém příjemně překvapila. Čekali jsme rušné velkoměsto, plné lidí, možná trošku špinavé. Snad jsme měli i nějaký malý balkánský předsudek. Ale už po prvním dni jsme si Sofii zamilovali. Čím nás tedy toto město tak uhranulo?
1. Zeleň
Ve městě je spousta rozlehlých a upravených parků s fontánami. Ulice jsou lemovány stromy, které vytvářejí i v horku příjemný chládek. Hned za městem se pak do výšky přes 2000 m. n.m. zvedá masiv Vitosha. Tedy snadno dostupná příroda, ať už se rozhodnete zůstat v centru nebo si vyjet kousek za město.
Zelená Sofie
2. Lidé
Místní obyvatelé sice mnohdy neumí anglicky, tento nedostatek však vynahrazují velkou ochotou a úsměvem. Navíc, vždy je po ruce nějaký kolega, který má trošku bohatší slovní zásobu. Nikdy nás nikdo neodbyl, nesetkali jsme se s žádným arogantním přístupem. Naopak, když jsme uvízli na konečné stanici autobusu a nejela nám lanovka, místní mladí Bulhaři nám sami od sebe vyhledali přes mobil další spoj a poradili, jak se dostat na kopec i přes poruchu lanovky. V Sofii je málo turistů, stejně tak stánků se suvenýry a jinými lapači. Možná i proto jsme se v Sofii cítili dobře a vítaně. Není to tu ještě tak zničené přebujelým turismem jako například v Praze.
Chystáte se letět s dětmi?
Na dlouhou cestu letadlem se Vám může hodit pár rychlých her. Zapomeňte na slovní fotbal a vyzkoušejte pár zeměpisných her na cesty s dětmi.
3. Náboženská a kulturní rozmanitost
Bulharsko vždy stálo poněkud na rozhraní západu a východu. Mísily se zde různé vlivy, ať už se týče náboženství, architektury, zvyků. Proto můžete v centru Sofie stanout na místě odkud vidíte zbytky římské zástavby, křesťanský kostel, muslimskou mešitu a židovskou synagogu.
Náš itinerář
DEN PRVNÍ
Ačkoliv jsme zalehli až po druhé hodině ranní, ráno jsme se vzbudili natěšení a plní sil. Celé město jsme si obešli asi během 4 hodin, kdy jsme navštívili všechna významná místa v historickém centru. Přes Dům kultury, odkud se táhnou dlouhé řady fontán, až k bulváru Vitosha, příjemné pěší zóně s restauracemi a obchody, kolem sochy sv. Sofie, dále na zelinářský trh Ženski pazar. Minuli jsme všechny výše zmíněné náboženské svatostánky a dali si skvělou zmrzlinu. Naše konzervativní děti zde ochutnaly zmrzlinu Oreo, kterou si pak vychutnávaly po celý zbytek pobytu v Sofii. Večer jsem pak ještě vyrazili do parku Borisova Gradina, kde se děti vyřádily na hřišti. A přes monstrózní Pomník Sovětské armády jsme došli až k hlavnímu symbolu Sofie, katedrále Alexandra Něvského. Do katedrály je vstup zdarma, platí se jen za focení (10 leva). Úchvatné malby na stěnách rozhodně zaujmou i malé cestovatele. Pozor na vhodný oděv. Je nutné mít zakrytá ramena a kolena.
TIP: Děti samozřejmě nějaké to chození po památkách úplně nebaví. Abychom jim toto martýrium alespoň trochu zpříjemnili, aplikujeme metodu “Ano, můžeš.” To znamená, že jim dovolíme většinu rozumných požadavků: Můžeš honit holuby/namočit se ve fontáně/dát si zmrzlinu před obědem/něco drobného si koupit.
DEN DRUHÝ
Vydali jsme se do čtvrti Boyana, která se nachází na jižním okraji Sofie, na úpatí masivu Vitosha. Zde se nachází Boyanský klášter, který je na seznamu UNESCO. Ten jsme jen omrkli a vydali se vzhůru do kopce směrem k Boyanským vodopádům.
Ledové osvěžení u vodopádů přišlo vhod.
Od kláštera vedou dvě značené turistické trasy: zelená, která je delší ale lépe schůdná, a červená, rychlejší ale prudká. Nahoru jsme se tedy vydali po zelené (cca 2 hodiny čisté chůze) a dolů po červené (cca 1 hodinu). Po cestě bylo jedno zastavení s krásným výhledem, kde jsme se trošku zdrželi a posvačili, u vodopádů jsme se pak i osvěžili ledovou vodou. Cesta tam i zpět byla dlouhá celkem 8 km, my jsme to vzali ještě s odbočkou k Boyanskému jezeru, ale to je spíše takový obyčejný rybník.
TIP: Naše děti jsou zvyklé chodit, proto není problém s nimi vyrazit do lesa a do kopce. Přesto však Ríšu motivovalo k rychlejšímu postupu vědomí, že na vyhlídce pod vodopádem ještě nebyl žádný Čech. (Což jsme možná mylně vyvodili z faktu, že na mapy.cz není pro tento bod nahraná žádná fotka. Ale účel to splnilo).
Láká vás cesta do Sofie?
Martina vše o dopravě, jídle, ubytování a cenách v Sofii podrobně sepsala ve svém dalším článku: „Sofie – cesta tam a zase zpět a kolik to všechno stálo“.
DEN TŘETÍ
Náš velký výlet na Rilský klášter. Majestátní, bohatě zdobená stavba, obehnaná vysokými zdmi, hluboko v lesích Národního parku Rila. Rilský klášter má pro Bulhary i velký historický význam. Mniši rilského kláštera se významně podíleli na zachování bulharského jazyka a historie v dobách osmanského útlaku. Je to takový jejich symbol národního obrození. Cesta ze Sofie zabrala necelé 2 hodiny, čistého času pro pobyt jsme měli 3 hodiny. Vstup je zdarma. Opět pozor na vhodný oděv, u brány stojí ochranka a nikoho v tílku dovnitř nepouští. Za branami kláštera je několik restaurací, stánek se suvenýry, ale i volná příroda, kde si můžete jako my natáhnout deku a jen tak se chvíli kochat výhledem na hory. Dětí tam byla spousta, není to žádné striktně náboženské místo.
TIP: První setkání s tureckým záchodem, na který se obě naše děti musely jít podívat, ale žádné z nich ho nechtělo použít. Předpokládám, že až se jich za pár let zeptáme, co si pamatují z Rilského kláštera, tohle bude odpověď. Znovu jsme na něj narazili i na horské chatě Aleko, tady byl dokonce placený, ale když musíš, tak musíš….
DEN ČTVRTÝ
Když jsme odjížděli do Sofie, bylo dětem líto, že promeškají hodové slavnosti v naší obci. Musím říct, že v Sofii jsme si kolotoče a jiné atrakce bohatě vynahradili. Tento den jsem tedy zasvětili pouze dětským radovánkám v rozlehlém Jižním parku. Skákací hrady, pouťová autíčka, šlapací rikša a spousta dalšího za lidový peníz, ale i prolézačky a klasická hřiště pro všechny věkové kategorie. Lidí poskrovnu (byl pátek, v neděli jich přibylo), stánky s lákadly téměř žádné, zmrzlina, občerstvení, ledová káva, čisté veřejné toalety. Dál od všeho ruchu už jen stromy, stín a klid. Prostě můžete tu strávit celý den, a to jsme taky udělali.
TIP: Tady asi není třeba nic dodávat, takový den děti baví bez jakýchkoli zlepšováků. Snad jen, že čtvrtý den vystavení Cyrilici kam se podíváš, už se Ríša začínal trochu chytat na Bulharštinu. Ono opravdu stačí jen pochopit tu abecedu a pak už smysl vyplyne sám, takže nám četl různé nápisy, kolik co stojí, a měl z toho radost.
DEN PÁTÝ
Vstáváme na budík, metrem jedeme na konečnou stanici Vitosha, odtud busem 122 na konečnou do stanice Simeonovo. Tady v 9:00 začíná 6 km dlouhá lanovka (pozor – přes léto jezdí jen o víkendech!) k horské chatě Aleko, poté máme v plánu ještě vystoupat na nejvyšší vrchol masivu Vitosha – Černý vrch, což je asi 2 hodiny pěšky. Jenže nejde proud (“Němja tok”), takže plán padá. Naštěstí s pomocí místních mladých Bulharů najdeme náhradní řešení a busem číslo 122 jedeme zpět na metro stanici Vitosha a odtud busem 66 přímo k horské chatě Aleko. A pak už si vesele stoupáme, kocháme se výhledy, nahoře si děláme piknik a pak zase dolů a vyhládlí se vrháme k chatě. Zde mají kantýnu ve stylu restaurace v Ikea, kde jsme se za necelých 40 leva všichni najedli, až jsme se kutáleli. Konečně jsme ochutnali bulharskou kuchyni, tedy spousta salátů, masa, dortíčky, dezerty, okurkový nápoj s koprem ale taky obligátní hranolky s kečupem. Nanuky za 1,50 leva, takže žádné vysokohorské přirážky. A pak už zpět na stoletý bus č. 66, který nás šťastně dokodrcal opět na metro stanici Vitosha. Poslední bus od Aleka dolů do města jede v 16:50, tak pozor ať nahoře nezatmíte, pěšky by to bylo daleko.
TIP: Kudy chodíme, tudy s sebou nosíme takovou tu velkou, lehce skladnou deku z Decathlonu (kterou inzerují jako rychloschnoucí ručník). V plastových krabičkách mám vždy připravené nějaké ovoce, zeleninu a namazané chleby. Takový obyčejný piknik prostě zpříjemní každou vycházku.
DEN ŠESTÝ
A jdeme do finále. Ve 12 hodin opouštíme apartmán a pro velký úspěch míříme již s veškerou batožinou opět do Jižního parku. Do odletu letadla nám zbývá několik hodin, které trávíme ve stínu v parku, děti si ještě užijí atrakcí, zahrajeme si na dece nějaké hry a po pozdním obědě a zmrzlině vyrážíme metrem na letiště.
TIP: I do našich skromných zavazadel se nám vešly dvě společenské hry: Cink a Dobble, které jsme využili právě poslední den při čekání v parku.
Sofie s dětmi? Rozhodně ANO!
Úvaha na závěr
Cestování na východ od ČR člověku otevírá nové perspektivy. To se tak u nás doma neustále srovnávají české a německé platy či důchody, ale po konverzaci s jedním hovorným taxikářem v Sofii se nám otevřel i druhý pohled. Tak tedy: průměrný plat v Bulharsku je 450 Euro, důchod jen 150 Euro. Přitom ceny jsou srovnatelné s těmi u nás. Je nám jasné, že za 6 dní prázdninového pobytu v hlavním městě nepronikneme tak úplně do nálad bulharské společnosti, ale náš dojem je, že lidé jsou zde příjemní, přátelští, rádi se druží, komunikují. Rodiny s dětmi tráví večery v parku. Prostě nám celá ta atmosféra přišla velmi uvolněná, pozitivní a sympatická. A to je asi to, co bychom si z Bulharska chtěli odvézt.
O autorce:
Martina Kurfürstová. S Pavlem, Ríšou (8) a Aličkou (5) žijeme v podhůří Oderských vrchů a rádi cestujeme. Ríšu jsme si dovezli v 6. měsíci těhotenství z aupair pobytu v Anglii, a Aličku jsme ještě v prenatálu vzali alespoň do Budapešti, aby to taky „chytla“. Jsme členy KČT, vyznáváme pěší turistiku, máme rádi místa spjatá s válečnou historií. Cestování je příležitost, jak být spolu, mít si společné zážitky a čerpat nové poznatky. Dětem vštěpujeme, že vidět a znát je víc, než něco vlastnit. Že všude na světě žijí lidé, kteří jsou nám podobní, že umět cizí jazyk je důležité.
Napsat komentář