Dobrodružné prázdniny v Indodnésii – výlety za sopkami

V Indonésii, konkrétně na Bali, jsme jako rodina strávili bezmála rok. Byly to nezapomenutelné prázdniny plné dobrodružství.

Indonésie leží na takzvaném tichomořském ohnivém pásu, tedy v zóně kde jsou zemětřesení a vulkanické erupce velmi časté. Z 500 aktivních sopek na světě jich je 90 procent umístěno právě v tomto regionu. My jsme s dětmi vyrazili rovnou na dvě z nich.

Pro Objevíme svět napsala Dana Englichová.                                                                            10. 1. 2019

Sopka Mount Gunung Batur

Náročnost – pro děti cca od 6 let, které jsou zvyklé chodit po horských túrách. Celková doba treku 5,5h a 10km při využití skútru, 15km a 6,5h pěšky od ubytování.

Lávová pole pod Baturem, v pozadí Mount Batur

Lávová pole pod Gunung Batur

a

Sopka Mount Gunung Batur leží v nadmořské výšce 1.717 m.n.m. Na cestu s dětmi vyrážíme z malé horské vesnice Kintamani. Od ubytování k místu odkud začíná výstup je to zhruba 2,5 km. Po ujištění, že se to dá, jsme se rozhodli cestu k úpatí zkrátit jízdou na skútru. Krátce – hustý! Jen pro naprosté nadšence off-roadu. Tma, vlhko, výmoly, kameny, příkré stoupání – 15 min zaručeného adrenalinu!

První úsek, kde ná čeká mírné stoupání a zhruba 40 min středně rychlé chůze, nás dovede k prvnímu záchytnému táboru s občerstvením. První půl litr vody a balení sušenek padne a po krátké pauze opět vyrážíme. Jsou 4:40 ráno a k vrcholu to máme ještě 1,5 hodiny.

Cesta je teď výrazně příkřejší a terén obtížnější. Oba kluci, 8 a 7 let, nás svým odhodláním horu zdolat udivují. Vysoké tempo nepolevuje a tak na samotný vrchol téměř vybíháme již v 05:50, což nám zajišťuje ta nejlepší místa k pozorování východu slunce.

Vulkanická snídaně

Začínající východ slunce. V pozadí Mount Agung 3.142 m.n.m, nejvyšší hora Bali.

Průvodce nás usadil na lavičku s teplou dekou a odešel pro snídani neznámo kam. Za chvilku byl zpět s podnosem plným banánových toustů a vajíček natvrdo. Pro dokonalou idylu si kupujeme předraženou kávu, horkou čokoládu a čekáme na východ slunce.

Snídaně s východem slunce

V dálce se na obzoru tyčí sopka Rinjan na ostrově Lombok, dole se zrcadlí jezero Batur a po pravici se z temnoty vynořuje poklidně kouřící sopka Gunung Agung 3.142 m.n.m. Šumění větru a mírný chlad dokresluje celou nezapomenutelnou atmosféru.

Vzhůru na vrchol

Sopka Batur má hned několik kráterů. Závěrečná část trasy vede kolem jednoho z nich a po západní straně sestoupí až k tomu nejstaršímu. Prozatím poslední erupce proběhla v roce 2010.

Stezka kolem kráteru byla pro mě nejtěžší, a to hlavně z pohledu rodiče. Příkrý sráz po pravé straně a po levé straně skalnatý val jen do výše pasu . Udržet nervy na uzdě a radostně poskakující ratolesti neustále nenapomínat bylo prvních pár minut nejtěžším úkolem. Ale stejně jako já si dávám pozor a snažím se nikam nepadat, i děti to v sobě mají tak nějak od přírody. Výhledy a nadšení dětí rozhodně stojí za to!

Na vrcholu Gunung Batur

Cesta vypadá nepezpečně

Cestou dolů s průvodcem

a

Sluníčko nám svítí do zad a nutí nás sundat si mikiny i  bundy. A tak už jen v tričku s krátkým rukávem a šortkách pokračujeme v cestě zhruba 0,5 km kolem kráteru. Poté nás čeká příkrý sestup, pro některé sesun, k nejstaršímu kráteru z roku 1963, kdy sopka zničila celou vesnici pod ním.

Na poslední zastávce nás čeká tlupa opic, které jsou nemístně drzé. Děláme poslední fotky a pak už stejnou cestou sestupujeme ke skútrům.

Sopka Kawah Ijen

Sopka Kawah Ijen leží na sousední Jávě. Trajekt z Bali na Jávu jezdí každou hodinu celých 24 hodin. Plavba trvá přibližně dvě hodinky. Na trajektu si můžete koupit polévku, kávu a sladkosti od drobných prodejců za rozumnou cenu. Toalety nejsou pro slabší jedince, dají se přirovnat k večerním vlakům ČD.

Stoupání k vrcholu sopky – skútry, žabky, šerpa a džungle

Je 05:15 a mě u ucha zvoní budík. Přesně v 06:00 sedáme na skútry a vyrážíme směr Kawah Ijen. Cesta se kroutí mezi rýžovými políčky a nenápadně se zvedá. Ani ne za půl hodinky přijíždíme k mýtnici. Cesta je zpoplatněna 3000 IDR na osobu (cca 5 Kč). Teď již stoupáme o něco rychleji. Po pár minutách jízdy se nám otevírají překrásná panoramata a ani ne za pár minut vjíždíme do pulzující džungle.

Cesta na skútrech ke Kawah Iljen

Cesta se teď razantně zvedá a s každou zatáčkou se šplháme výš a výš. Mrznou mi kolena a palce u nohou, mám totiž jen kraťasy a žabky. (Pan domácí říkal, že žabky – no problem). A jsme tady! Výškový tábor 1.880 m.n.m. a na něm v trávě parkoviště.

Teď už jen potřebujeme sehnat šerpu s vozíčkem pro Kubíka. Cesta není dlouhá, ale prvních 1,5 km stoupá do prudkého kopce. Neriskujeme spoustu slziček a zničená záda a bereme za vděk šerpy.

Prvních 300m se jde do velmi mírného kopce, ale pak se cesta prudce zvedne. Kubík neváhá ani vteřinu, velí STOP a jako pan Lorenc se nechá táhnout nahoru.

Kubík se nechává do kopce táhnout

Ani ne za hodinu se dostáváme do druhého výškového tábora, který leží ve výšce 2.214 m.n.m. Tedy je to malinká budka s obsluhou, kde si můžete dát kávu, čaj nebo nudlovou polévku. Teď už cesta vede po úbočí sopky a stoupá jen pod mírným sklonem. Necelý kilometr a půl nám zbývá k vrcholu.

Ztraceni v sirné mlze

Jsme ve výšce 2.430 m.n.m., vítr silně fouká a vzduch je nasycený sirným zápachem. Srdce mi buší a cítím lehké šimrání v žaludku. Pohled do kráteru nám učaruje. Na samotném dně se rozprostírá blankytně modré sirné jezero plné jedovaté vody, ve které nepřežije, troufám si říct, vůbec nic! V levém rohu kráteru se líně povaluje hustý bílo žlutý mrak sirného kouře, který nám z části zakrývá výhled na jezero. Pravidelné dunění kovových tyčí dává na vědomí, že dole pracují dělníci, co těží přírodní síru.

Jezero Kawah Iljen

Pohled do pekelné brány

Spouštíme se o zhruba 50 m níž na poslední vyhlídku povolenou bez dýchacích masek. Všímáme si, jak ze dna sopky stoupá žluto šedý dým a kocháme se pohledem do pekelné brány. Vítr se ale najednou prudce zvedne, a spolu s ním se dává do pohybu i do té doby líný mrak. Během chvilky je kouř všude kolem nás.

Neuvěřitelný zápach, svědění očí a nucení ke kašli. Robert a kluci se rychle přesouvají zpět k okraji. Já ještě pořizuji pár posledních fotek a videí s mikinou přes pusu a nos. Nechápu jak místní těžaři mohou pracovat tam dole, o 600m níž než stojím já, bez jakýchkoliv ochranných pomůcek. Točí se mi hlava a dělá se mi zle od žaludku. Raději vypínám foťák a stoupám zpátky na okraj.

Bílý mrak teď sedí jako čepice nad jezerem a vidět už není nic. Pomalu se tedy vydáváme na cestu dolů. Ahoj Ijene a nashledanou! (Halo Ijen dan selamat tinggal!)

Cestou na Kawah Iljen

Tipy a odkazy