Vyrážíme na cyklostezku Brno -Vídeň
Pod okny našeho domu nám vede cyklostezka Brno – Vídeň. Takže je celkem jasné, že pokořit tuto trasu je už dlouho na našem bucket listu, seznamu našich společných přání a plánů. Na začátek musím napsat, že nejsme žádní trénovaní cyklisti, co odmala navlékají děti do dresů a hltají kilometry po stovkách. Kolo je pro nás spíš dopravní prostředek do vzdálenosti maximálně 15 kilometrů, takže na hřiště, do školky, do obchodu. Bydlíme navíc na rovině a každý kopec je pro nás jako Mount Everest. Celá naše výprava tedy bylo od nás troufalé pokoušení cyklistického boha, který nám každý den udělil nějakou lekci.
Den 0 – test plánování
Naprosto jsme selhali při pokusech cokoliv naplánovat. Prostě málo faktů a příliš mnoho proměnných. Jediné, co bylo jisté, že trasa z Brna do Vídně měří asi 130 km, předpověď hlásí horko i déšť a Google mapy ukazují velmi tristní možnosti ubytování na cestě. Vyzkoušeno máme z cyklovýletu na Pálavu, že naše děti zvládnou ujet asi 40 km, ale nevíme, jestli zvládnou jet několik dní za sebou. Nelze tedy plánovat, kde přespíme, nebo kde se najíme. Takže jsme to vzdali a vyrazili s heslem našich kamarádů z MIZUBIZU, kteří projeli na kole celé Japonsko – “Čím méně plánování, tím více dobrodružství!”
Něco jako Tour de France…
Den 1 – test vybavení
Naše cyklovybavení odpovídá našim cyklistickým schopnostem, takže je velmi průměrné. Máme vlastně jen kola a helmy. Cyklodres mám jen já a Kryštof. Můj je černý, takže skvěle zeštíhluje, ale na léto je to fakt blbá barva. Kryštof ty vycpané kraťasy znechuceně odmítl, takže dresy zůstaly doma a vyrazili jsme “trapně” v obyčejné nefunkční bavlně a v osvědčené Icebreaker merino vlně.
Pořídili jsme jen cyklobrašny. Dospělí měli každý dvě velké cyklobrašny na zadním nosiči. Tom navíc cyklofotobrašnu na řídítkách. Julča měla jednu větší brašnu dozadu a Kryštof si vezl malou přední brašničku. No a pak už jen stačilo vyřešit to puzzle a dostat tam všechno oblečení, jídlo a kempovací vybavení.
Naše kola připomínala tak trochu obrněná vozidla.
Postup byl jednoduchý. Nanosíte hromadu toho, co považujete za nezbytné. Velikost hromady samozřejmě na první pohled neodpovídá velikosti zavazadel. Takže pak zase ubíráte, odhazujete a zažíváte zoufalou cestu k minimalismu.
Nakonec jsme to dokázali. Dvě brašny na spacáky, vařič a ešus. Dvě brašny na oblečení. Julča vezla hygienu, kosmetiku, lékárničku. Kryštof nářadí, náhradní duše a sladkosti. Karimatky a stan jsme připevnili pomocí gumicuků. A stejně tak batoh s jídlem na druhé kolo. Každý má svou láhev na vodu a můžeme vyrazit.
Že s dětmi můžete najet i tisíce kilometrů na kole?
O tom vás přesvědčí Zigáčkovi ve svém článku.
Trasa Rajhradice – Nový Přerov, 41 km
Vyjeli jsme až kolem páté odpoledne z Rajhradic, plní euforie z toho, že fakt jedeme do Vídně na kole! Po prvních dvaceti kilometrech přišel první bojkot: “Dál nejedu, chci domů!” Ale byli jsme už za hranicí návratu, tak jsme slíbili, že “už tam budem” a jelo se dál. Nové Mlýny nás překvapily rychlým soumrakem a blížící se bouřkou, takže jsme cyklobohu ukázali, že jsme nepodcenili povinnou výbavu, rozsvítili jsme všechna světla a čelovky a on nás za odměnu nechal dojet až do krásného kempu Jáňův dvůr v Novém Přerově.
První den, přišel soumrak nějak brzy…nebo jsme jeli moc pomalu.
Den 2 – test nepromokavosti
Počasí je další proměnná, kterou prostě nejde naplánovat a je potřeba počítat s větrem, deštěm i horkem. Cyklistika v dešti byla leitmotivem druhého dne. Jen jsme přejeli hranice do Rakouska, začalo pršet a nepřestalo až do večera. Schovat se nedalo kde, takže nezbývalo než nasadit pláštěnky a šlapat.
v pláštěnkách to nebyla žádná paráda, ale prostě jsem museli jet dál.
Trasa Nový Přerov – Laa an der Thaya – Loosdorf, 28 km
Naše utrpení zmírnily termální lázně v Laa an der Thaya, kam jsme se na tři hodiny ukryli před deštěm do teplé vody. Pak jsme chvíli čekali, jestli déšť neustane. Neustal. A my jsme vyrazili zase v pláštěnkách do jednoho z mála kempů, které jsme na celé trase do Vídně našli – ve vesnici Loosdorf. Byl to spíš palouček mezi hospodou a místním divadlem, ale patřil k tomu domeček se sociálním zázemím, kde nás naštěstí nechali přespat v jídelně. Naše levné cyklobrašny z obchoďáku, totiž nebyly 100% nepromokavé a schytaly to dva spacáky.
Tady děti brzo zapoměly na deštivé dobrodružsví po cestě.
Den 3 – test zásobování
Věděli jsme, že v Rakousku jsou v neděli zavřené obchody, a že je potřeba nakoupit si jídlo do zásoby. Nicméně jsme doufali, že by po vzoru českých cyklostezek mohl být sem tam stánek na “kofolu a párek”. A taky když je někde muzeum a hrad, tak tam určitě bude i hospoda. Nebylo to tak. V muzejní kavárně v Asparnu jsme vyškemrali dva poslední párky v rohlíku a jinak jsme dojeli veškeré naše zásoby jídla – pochválena buď štangle Vysočiny a instantní ovesné kaše v pytlíku.
Vzít s sebou vařič a ešus se rozhodně vyplatilo.
Trasa Loosdorf – Asparn – Würnitz, 39km
Třetí den nás odměnil krásným počasím a moc hezkou cestou. Začaly kopce, takže jsme kola hodně tlačili a občas přemýšleli, jaká by asi byla tahle cesta na elektrokolech. Ale ta všudypřítomná pole s dýní, kukuřicí a obilím byla ve zvlněné krajině o něco malebnější. Naším cílem bylo muzeum MAMUZ v městečku Asparn. Krásné archeologické muzeum s mamutem a pravěkými lidmi v místním zámečku rozhodně stálo za to. Expozice je i v okolní zahradě, kde jsou postavena obydlí lidí od doby kamenné po dobu železnou. A také perfektní hřiště s dřevěnými průlezkami.
Vídeň ale byla pořád daleko, a bylo jasné, že tam na jeden zátah nedojedem. Nezbylo nám než jet co to dá a stavět stan “na divoko” za vesničkou Würnitz. Než jsem do téhle hezé vesnice s bufetem u rybníky dorazili, čekal nás fakt dlouhej kopec, který naše nohy už začaly odmítat. Obzvlášť nám nepomáhalo, když nás sem tam předjel někdo v úplné pohodě na elektrokole a ještě třeba o dvacet let starší!
Den 4 – test orientace, 49 km
Při plánování jsem zkoumali různé online mapy. Cesta byla jednoduchá a tak jsme se tím nějak moc nezabývali. Problém nastal ale hned po přejezdu do Rakouska, kdy se nám sešla konstalace vyčerpaných dat v mobilu, který vytrvale hlásil, že nemá signál, přestože k tomu neměl žádný důvod. Papírovou mapu jsem neměli, ale naštěstí jsme jednu našli v kempu v Loosdorfu. Ta nám prakticky zachránila život a jeli jsme podle ní až do Vídně. Značení cyklostezek je v Rakousku nic moc. Chvíli je značka na každém rohu, ale v klíčovém okamžiku, třeba na křižovatce, šipka chybí. Takže jsme několikrát dojeli někam, kam jsme nechtěli. Naštěstí je před Vídní síť cyklotras celkem hustá a jde zvolit alternativní trasu. K Dunaji jsme tedy dorazili a čekal nás průjezd do centra Vídně, kde jsme měli zamluvený byt přes AIRBNB.
Párkrát jsme museli ze sedla…kopce nám pořád moc nejdou.
Vídní na kole
Ve Vídni bychom se ale bez online navigace asi ztratili. Vídeň je dokonale protkaná cyklostezkami. Dostanete se po nich až do úplného centra. Potkáte na nich jak závodníky na silničkách , tak hipstery na “plečkách”, do toho dámy v lodičkách a nejzábavnější byl pán v obleku s doutníkem na koloběžce. Všichni jsou velmi ohleduplní a brzy jsme získali sebevědomí a brázdili jsme Vídeň tam a zpět. Na kole bylo vše dostupné a chůze úplně ztratila smysl.
Vídeň – Baden a domů
Ještě nám to nestačilo a tak jsme po třech dnech ve Vídni vyrazili o kus na jih do lázeňského města Baden, kde jsem si užili zdejších termálních lázní (protože už zase pršelo). V Badenu se každým rokem koná velká venkovní výstava fotografií La Gacilly Baden a to byl vlastně náš druhý cíl. Tentokrát se věnoval fotografům z postkomunistických zemí a rozhodně stojí za vidění. A nemusíte jet zrovna na kole, protože vlakem jste tam z Brna za 2 hodiny. My jsme jeli vlakem zpátky a byli jsme na sebe pyšní, že jsme se za těch deset dnů proměnili v cyklistickou rodinu. Projevilo se to hned po příjezdu do Brna, kde jsem se rozhodli nečekat na vlak domů, ale sedli jsme na kola a posledních 14 kilometrů z Brna do Rajhradic jsme si švihli jen tak, jako by se nemetlo. A tak jsme vlastně složili poslední kousek cyklostezky Brno-Vídeň.
