Od Salcburských jezer jsme vyrazili dál na jih. Míříme sice k moři, ale čekají nás ještě dvě horská zastavení. Pouhé dvě hodiny od Salcburku jsme zase odbočili z dálnice a otevřelo před námi údolí Zillertall. Silnice vede hned vedle divoké řeky Ziller, napravo i nalevo se pak tyčí kolmé hory s neuvěřitelně zelenou barvou. Kdo chce vidět nebe, musí hlavu pořádně zaklonit.
Odpočívadlo na vrcholu Gerlosstein.
Hintertux – stezka vodopádů
První den jsme vyrazili na “wasserfallweg” – stezku vodopádů. Cesta je popisována jako nenáročná s předpokládaným časem 4 hodiny. Říkali jsme si, že to asi celé neujdeme. “Alpské časy” obvykle násobíme čtyřmi. Vybíráme zásadně “1 stunde” trasy a strávíme na nich celý den. Nakonec jsme celou trasu překvapivě prošli za tři hodniny – asi nám děti dorostly do alpských měřítek!
Stezka začíná u spodní stanice lanovky na ledovec Hintertux. Na první vodopád narazíte hned po 100 metrech. Cesta vede nádherným lesem cestičkou po kořenech a kamenech. Člověk se pořád dívá pod nohy a ani si nevšimne, že jde do kopce. Každou chvíli je vidět, co voda za staletí dokázala. Soutěsky, skalní mosty, malé i větší vodopády. Postupně jsme se dostali skoro až na horní stanici lanovky, tam jsem přešli můstek a po druhé straně říčky jsme se vraceli dolů.
Kryštof ale potřeboval lanovku i vyzkoušet. A tak jsme vyrazili znovu nahoru do stanice Sommerberg ve 2200 m. Je to tady hodně zvláštní, protože na ledovci se pořád lyžuje a my v tričku jsme potkávali lyžaře v zimních bundách. My jsme se na ledovec jen dívali, udělali si menší okruh kolem stanice lanovky a pak jeli dolů.
Na kole po Gerlosstein
Až do dneška jsem žili v domění, že umíme jezdit na kole. Nicméně Jižní Morava je trochu jiný terén než Alpy, a tak nás náš cyklo průvodce Stefan musel nejdřív trochu potrénovat. Vyjeli jsme i s koly lanovkou na kopec Gerlosstein, kde jsme měli objet nějaký okruh. Bohužel začalo pršet a my zůstali v hospodě Latschenalm na vrcholu. Teplota kolem deseti stupňů a stálá hrozba deště nás vedla k rozhodnutí, že raději pojedeme rovnou z kopce dolů. A i tak to byl dost adrenalin. Když se člověk odvážil zvednout oči od cesty, výhledy byly zase neuvěřitelné.
Co na to Kryštof:
Musel jsem mít dva prsty na brzdě a tři prsty na řídítkách. Bylo to zábavný, protože jsme pořád jeli z kopce a houpalo to s náma. Skoro se mně stalo, že jsem zapadl, ale Stefan mě vytáhl.
Rafting v dešti na řece Ziller
Počasí se nám nezlepšilo ani další den. Od rána pršelo a my jsme už byli zklamaní, že budeme muset zrušit dnešní rafting. V Mountain Sport centru nás ale vyvedli z omylu. Na divoké řece je jedno jestli prši nebo ne. Stejně budeme všichni mokří. Tak jsme se navlékli do neoprénů a vyrazili k vodě. Úvodní „školení“ nás trochu vyděsilo: co všechno za hrůzy by se mohlo stát… Nicméně naše trasa byla velmi snadná a „family friendly“ a zvládli jsem ji bez ztrát na životech. Po cestě jsem se museli trefit pod most, zaparkovat u břehu, skočit do vody a vyzkoušet si, jak ses nechat správně nést proudem (nohama napřed). Kdyby bylo teplo, mohli bychom po cestě i skákat do vody, ale dnes se nikomu moc nechtělo. Stručně shrnuto: Julča a Tom byli nadšení, Kryštof promrzlej, Jana v panice, jak hlídala, jestli se Kryštof drží a Juli má zaháknuté správně nohy!
Co na to Juli:
Rafting se mi moc líbil, protože jsem mohla pádlovat. Trenér Jochen nám vysvětloval, co mám dělat. Předváděla jsem, jakože jsem spadla do vody a jak se dostat zpátky do lodi. A pak se mi to málem stalo doopravdy.
Bylo to bombastický, bleskový, úžasný, super, super, bomba.
Sladká tečka na závěr
Na rozloučenou s Zillertalem jsme si ještě vyjeli lanovkou na kopec Ahorn. Obří kabina lanovky pojme až 160 lidí. Dnes jsme jeli skoro sami. Nahoře nebylo vidět na krok a tak jsme šli na kávu do kavárny na vrcholu. Sice jsme byli ochuzení o výhledy, ale dostali jsme naprosto božský zákusek, že si Juli šla říct do kuchyně o recept. A dostala ho!
Napsat komentář