Markéta a Luděk cestují na kole. Když se jim narodily děti, nijak je to od dlouhých cyklotras neodradilo. S dětmi projeli na kolech třeba Balkán, Rusko nebo Polsko. Jejich děti, Šárka (9 let) a Víťa (10 let), najedou ročně kolem 4 tisíc kilometrů.

Návrat z Benátek domů do Těchonína

Jak jste se vůbec dostali k cyklistice? 

Tak tohle je na dlouhé vyprávění, ze kterého jsme se oba vyzpovídali v naší první knize „Cyklotoulky s dětmi, vozíkem a nočníkem.“ Ve zkratce lze říci, že já jsem tíhla od střední školy k ježdění na vodu a na vandry s partou spolužáků a kamarádů, které přešlo v horskou turistiku. Z brigád na vysoké škole jsem si postupně kupovala výbavu: pohorky, batoh, stan a jednou došlo i na jízdní kolo. Jenže to jsem používala jen na takové kratší vyjížďky. K cyklistice, resp. dálkové cykloturistice, mě přivedl až bývalý přítel. A tak jsem odložila ty pohorky a batoh a věci začala vozit na nosiči kola.

S Luďkem jsme se pak seznámili vlastně už díky ježdění na kole. Věděla jsem, že tyhle výlety k životu potřebuji. Luděk, na rozdíl ode mě, jezdil na kole od dětství. Pochází z malé vesnice, kde bylo kolo životní nutností, jezdil na něm do školy, do města atd. Posléze pracoval na různých místech Čech a Slovenska, a kolo ho vždycky doprovázelo. Dostal se až do Prahy, kde si zakoupil své první horské kolo, na kterém podnikal výlety po okolí. A protože nebyl nikdo, kdo by jezdil s ním, dal si inzerát. Já jsem si ho náhodou přečetla… a za dva měsíce jsme spolu jeli na Ukrajinu a do Rumunska.

Nepřemýšleli jste někdy, že s dětmi vaše cesty na kolech přestanou?

Myslím, že ne. Přerušili jsme je akorát v době, kdy jsem byla těhotná, jinak nás to asi ani nikdy nenapadlo. Před těmi deseti lety už existovaly vozíčky na vození dětí za kolem, takže jsme se naopak těšili, až budeme moci vyrazit i s nimi.

Ve vozíku dojeli malí cyklisté až k Baltskému moři.

Jak plánujete cesty vzhledem k tomu, že máte děti?

V poslední době hlavně s ohledem na školní docházku. Děti navštěvují normální základní školu, takže mají standardní dva měsíce letních prázdnin. Většinou žádáme o uvolnění o dva nebo tři týdny dříve. Během roku si pak ještě občas vezmeme nějaké volno na prodloužený víkend. Mám-li si vybrat jet na výlet bez nich nebo s nimi, určitě jedu raději s nimi. Nemám pocit, že bez nich to je jednodušší, naopak, bez dětí je výlet takový chudší.

Jak se ty plány mění s věkem?

Tak po té praktické stránce je cestování s těmi úplně maličkými dětmi jiné, než s těmi většími. Maličké děti, miminka nebo batolata, se na cestě všemu dokonale přizpůsobí. Přijmou fakt, že jsou na cestě a neřeší to. Na druhou stranu, je s nimi mnohem větší práce. Však si to umíte představit: plínky, nočníky, dudlíky, speciální výživa. Klidně i několikrát denně převlékat trička a tepláky.

S batolaty to jde taky!

S většími dětmi už tohle odpadá. Ale zase jsou lenivější a moc dobře si uvědomují, že by v tuhle chvíli mohli sedět doma třeba u počítače. Děti, tak od šesti let výš, se často ptají „Kdy už budeme doma?“ Musíme se přizpůsobit my jim a naplánovat cestu pro ně zajímavou.

Kam vedla vaše první cesta a proč?

Na tu úplně první delší cestu jsme se vydali po cyklostezce Odra-Nisa k Baltskému moři. Dojeli jsme na ostrov Rujana a pak se vrátili přes Polsko zpátky domů. Asi 1700 km za tři týdny. Naší dceři nebyl v té době ani rok, ještě nechodila, jenom lezla, všechno si dávala do pusy, prostě standardní mimčo. A my jsme nevěděli jak, a jestli to s ní vůbec půjde. Ta cyklostezka nám přišla ideální z více stran. Luděk si netroufal s vozíkem do velkých kopců. Netušil, že má v sobě rezervy na mnohem náročnější terény. Navíc trasa byla poblíž, kdyby cokoliv, dalo se dojet zpátky domů vlakem.

Cestou jsme si uvědomili, že jízda s vozíkem není nebezpečná, že jsme vidět už zdaleka a vlastně žádné cyklostezky nepotřebujeme. Rok na to jsme tedy vyrazili do Rumunska a Moldávie, kde žádné cyklostezky nejsou, a po další dva roky jsme opět křižovali balkánským poloostrovem. Když pak děti začaly jezdit na svých kolech, opět jsme otočili řídítka kol na pohodlné a bezpečné cyklostezky západní Evropy.

Balkán!

Jak je možné, že můžete vyrazit na cestu na několik týdnů až měsíců? Co děláte? 

Máme internetový obchod se zabezpečovací elektronikou, a k tomu nabízíme ubytování v našem domě. Zabezpečit eshop tak, aby fungoval i v době naší nepřítomnosti, to samé s ubytováním, stojí dost sil i peněz navíc. Na cestě si nemůžeme dovolit být dlouho bez připojení k internetu, musíme každý den alespoň malou chvíli pracovat. Není to dovolená, kdy člověk na sto procent vypne, ale i tak nám to za to stojí.

V čem jsou specifika cestování na kole? 

Kolo je podle nás geniální vynález. Chcete-li poznat svět, chůze je na to příliš pomalá, auto zase zbytečně rychlé. Jízda na kole je ideální! Máte dostatek času a příležitostí vnímat okolí, zároveň se i někam posunete. Mnohem víc z atmosféry cizí země „nasajete“ při najetí 100 km na kole, než když profrčíte 1000 km autem. A taky je pohyb na kole dobrý pro zdraví. Specifické je ti v tom, že musíte vše sbalit do relativně malého prostoru a jste limitováni tím, kolik toho uvezete.No a koneckonců, kolo nemá motor a střechu nad hlavou, takže jste odkázáni jen na své síly a sami na sebe. To se nám na tom ale líbí, ten pocit zdolat něco vlastními silami je k nezaplacení. Cestovat v autě by nás nebavilo.

Sbaleno a můžeme vyrazit. Tentokrát do Benátek.

Kolik děti ujedou a co uvezou? Vezete jim nějaké věci ve vašich zavazadlech? 

Děti si vezou v malých brašnách spacáky, své pohotovostní oblečení, pláštěnku a jejich vlastní potřeby (klademe jim ale na srdce, že každé kilo je v kopcích znát). Všechno ostatní vezeme my, tedy takové ty společné věci pro stanování, jídlo a záložní oblečení. A kolik toho ujedou? Poslední dva roky už oba jedou bez jakékoliv podpory tažného zařízení a ujedou klidně i osmdesát kilometrů. Rekord mají 112 km za den.

Tachometr nelže. Víťa má v nohách 100km!

Jak těžké je sbalit celou rodinu do batohu a cestovních brašen na kolo?

Když se vám narodí miminko, a máte kolem sebe celý ten arzenál rádoby nezbytných potřeb, který stěží narvete do auta, máte pocit, že sbalit to do brašen na kolo je nereálné. Když se ale nad tou výbavou trošku zamyslíte, zjistíte, že většina těch věcí není potřeba. Člověk na cestách funguje v úplně jiném režimu než doma a najednou zjistí, že si vystačí s málem. Pro mě je nejnáročnější řešit cestou praní. Nejradši totiž nocujeme ve stanu ve volné přírodě, ale šmrdlat špinavé prádlo ve studených potocích nebo tajně na záchodcích benzínových pump, nepatří k mým oblíbeným činnostem.

Nedá se nic dělat, chce to alespoň jednou za cestu si zaplatit nocleh v ubytování, nejlépe s možností použít pračku. Ale stalo se nám v Itálii a v Srbsku, že jsme narazili i na veřejné prádelny, potom jsme žádné ubytování nepotřebovali. Dá se to také řešit ubytováním u lidí, existuje cyklocestovatelská komunita Warmshowers, která sdružuje lidi ochotné ubytovat vás u sebe zdarma a použít pračku. My jsme se do tohoto seznamu také zařadili a již několikrát u sebe doma cyklisty ubytovali, ale my sami jsme zatím této možnosti ani jednou nevyužili. Jsme spíš takoví uzavřenější lidé, nejraději se spoléháme sami na sebe, a někdy se stanou krásné náhody, a někdo nás pozve na nocleh sám od sebe.

Táboření na ostrově Rab.

Jaký je rozpočet na šestitýdenní cestu a více než 2000 kilometrů?

Tohle je otázka, na kterou se nás často lidi ptají, ale já na ni odpovídám nerada. Od určité doby jsem si dokonce přestala náklady na dovolenou počítat. Ono se to liší rok od roku. Jak děti rostou, potřebují mnohem víc jíst. Dřív jsme si v restauraci objednávali jen dvě porce, dneska musíme čtyři. Vstupné do památek bývá také bezplatné nebo zlevněné jen pro děti do určitého věku. Když vám řeknu, že třeba šest týdnů na Balkáně nás vyšlo na 40 tisíc, může se to lidem zdát jako šílená částka. Spousta lidí toto utratí za týdenní dovolenou. Loňská cesta do Ruska nás vyšla na víc, protože jsme platili čtyři víza do Ruska a Běloruska, a cestou bylo spousta výborných a levných bufetů, takže nemělo smysl stravovat se vlastním vařením.

Malý cyklista s Leninem.

Také jsme přišli na zajímavý paradox, v levnější zemi často utratíme víc než v té dražší, kde si dáváme pozor a výdaje si hlídáme. Do Francie a Švédska jsme si vezli spoustu jídla z domova, konzervy, pytlíkové polívky, předvařená těstovinová jídla atd. V podstatě ten život na cestách není o moc dražší, než když jsme doma. Zbytečně nerozhazujeme, ale zase abychom za každou cenu škudlili, to ne. Hodně ušetříme třeba jen tím, že nespíme po penzionech ani kempech. Volné táboření nás baví. A kromě toho, po více než deseti letech života na samotě u lesa jsme všichni navyklí na klid v noci, takže se ani v takovém kempu nevyspíme. Ubytováváme se jen v  mimořádných situacích (například pokud se pár set metrů od místa, kde plánujeme přespat, projde medvěd, jako se nám stalo letos v rumunském pohoří Fagaraš) a pokud potřebujeme vyprat.

Co děláte, když prší? Dá se jet, nebo se zůstáváte ve stanu, dokud nepřestane.

Sedíme ve stanu a hrajeme „prší“. Když to ale vypadá, že nepřestane, nějak se sbalíme a jedeme. Ještě nikdy jsme kvůli dešti nestáli celý den.

V dešti…

Od kdy začaly děti jezdit samostatně?

Asi v pěti letech. Ale bylo to zpočátku jen nějakých 30-50 kilometrů denně.  Dřív to nemá moc smysl, dokud dítě jízdu neovládá bezpečně a spolehlivě nepozná pravou stranu a levou. Taková blbost, řeknete si možná, ale vzpomínám si živě na situace, kdy jsme děcku řekli „A teď pojedeme doprava“ a ono zatočilo doleva rovnou pod auta. Cesta od Atlantiku domů, přes Francii, Německo a Rakousko, kdy obě děti jely poprvé úplně samy, pro mě byla psychicky nejnáročnější.

Jak děti motivujete, když už nemohou nebo nechtějí?

S dětmi jezdíme od narození. Nezažily jinou dovolenou než na kole (jo, ještě s nimi chodíme pěšky po horách) a nepřijde jim divné, že o dovolené šlapou na kole a spí ve stanu. Kromě toho podnikáme během roku víkendovky po Čechách a děti jezdí každý den do školy na kole, takže mají určitý trénink. Začali jsme lehčími terény. Před dvěma lety jsme zkusili přejet Alpy cestou do Benátek. Letos jsme si děti otestovali v Karpatech, kde jsme zdolali několik horských sedel, z nichž dvě měla přes dva tisíce metrů. Byla to zkouška a oba v ní obstáli na jedničku s hvězdičkou.

Jiná otázka je, když nechtějí. Čím jsou starší, tím jsou bohužel lenivějí. Mají na to, ale už se jim nechce. Ten kritický věk máme teprve před sebou, takže zatím nemohu říci zaručený recept, ale kdo ví, jak to za pár let dopadne, jestli s námi ještě budou chtít jezdit. Myslím, že důležité je nevzdat to při prvním náznaku nevole z jejich strany, a zkusit to s nimi i za cenu, že to bude ta „nejhorší a nejtrapnější dovolená v jejich životě.“

Univerzální recept na to, když děti nemohou nebo nechtějí: „Hospůdkou se nikdy nic nezkazí. Naopak.“ I když je to zrovna Mc Donald.

Když po nich chceme, aby jely naši trasu, musíme jim dopřát i něco, co chtějí oni. Dřív to bývala dětská hřiště, dneska jsou to čas od času nějaká muzea a památky. No a taky jejich oblíbený McDonald. Když vědí, že příště zase půjdeme na prohlídku hradu nebo na koupaliště, nedělá jim takový problém zvednout se a jet dál.

Co když přijde na cestě nějaká nemoc? Ať u dospělého nebo dítěte?

Na cestách se připodobníš zvířeti: nemoc se tě nechytne. Co víc, držela-li tě před cestou, pustí tě, ztratí se v dálce, po prvním lijáku zůstane bezmocně ležet vedle cesty. Putování tě uzdraví. Zvláštní hra. Čím méně dbáš o zdraví, tím je diamantovější. Pevnější. Týdny chodíš v mokrých šatech a botách a ani nudlička se ti u nosu nezatřpytí. V noci se třeseš zimou a ráno jsi čilý jako losos. Doma by tě to zahubilo, pozoroval by ses, sháněl kloktadla a masáže, stonal bys. Na cestách nemáš na nemoc čas, nedbáš jí a není.

Možná, že jednou, až bude padat nebeská klec a začne tě svírat sladká boží tlapa, se všechno nedbání sečte, ale do té doby, sbohem lékárničky, mýdla, ručníky, náplasti, vodičky proti zmijím, kapesníky, pilulky, klystýry. Bez nich dojdeš dál. Taková hra není hazardováním se zdravím. Naopak. Jsi-li daleko od lidí, jejich fáčů a léků, které budí zdánlivý pocit všemoci a neohrozitelnosti, chováš se opatrněji, ne tak lehkomyslně, pudově spoléháš pouze na sebe. Jsi sám se svým zdravím, zlomíš-li si nohu, jsou daleko hojivé obvazy. Nastydnou-li ti z neznalosti nebo furiantství ledviny, nikdo tě nepolituje a nedonese léčivou bobuli. Važ si zdraví, ale neměj o něj strach. Potřebuješ ho k cestě, a proto ho máš. Víš, že nesmíš onemocnět a neonemocníš. Diamantová hra. Miloslav Nevrlý, Karpatské hry.

Omlouvám se, že odpovídám citátem, ale když on to tak dokonale vystihuje! Na cestu vezu náplasti, pár paralenů, a něco na průjem, ale víc nic. Lékárny bývají i v těch nejchudších zemích na každém rohu. I když koupit v takové podněsterské republice léky na zvracení pro děti, byla docela výzva!

Samostatnou kapitolou jsou dětské úrazy, s nimi máme také své zkušenosti. Už jsme zažili třeba takový rentgen hlavy u ani ne dvouleté Šárky po hrozivě vypadajícím pádu na hradě Fiľakovo. Sranda byla, že ač jsme byli na Slovensku, doktor byl Maďar, a domluva s ním legrační. Naštěstí úraz nebyl vážný, stačila náplast, ale jizvu na čele má naše slečna dodneška.

Malí cyklisté na cestě z Benátek

Vraceli jste se někdy vlakem, autobusem, protože už to prostě nešlo dojet?

Myslím, že jenom jednou, bylo to před dvěma lety, na Mikuláše. Nebyl sníh, a tak jsme vyjeli na jednodenní výlet na kole. Navečer padla tma, ochladilo na 2°C, na tachometru svítila sedmdesátka, a představa, že pojedeme ještě 30 km až k nám domů, byla nepředstavitelná.

Kdo je hlavní mechanik? A co děti umějí se o kola také postarat? 

Tatínek je hlavní mechanik, ale letos už zaškolil staršího Víťu do opravy defektů. Bylo jich letos v Rumunsku nečekaně hodně, takže mohl trénovat skoro obden.

V Rumunsku mají ovce přednost.

Je něco, co vás na cestách štve?

Díky facebooku vidím, že jde cestování do módy, a tedy i cestování na kole, a přiznám se, že někdy to nevnímám úplně pozitivně. Nejsem úplně ráda být součástí davu. Cestování nikdy v historii nebylo jednodušší. Letenku na druhý konec světa si koupíte jako jízdenku na vlak do Pardubic. Důsledek toho, že lidé hodně cestují, je i to, že všude bývá přetlak turistů. Místa pak ztrácejí na autentičnosti a na původním duchu, a turista je pak opět jen jeden z davu. Pro místní zdroj příjmu.

Také pozoruji takový zvláštní trend a to: vzít co nejblbější dopravní prostředek a podniknout s ním co nejexotičtější cestu. Možná to ti lidé myslí jinak, ale vypadá to jako snaha vypadat co nejzajímavěji. Vytrácí se pokora, nejde o to tu cestu absolvovat a v pořádku se vrátit domů, ale pobavit své fanoušky na sociálních sítích. Některé z těch cest jsou i zajímavé, ale jak je jich moc, nejde sledovat vše.V takové chvíli mám sto chutí jít úplně proti proudu, a také to občas děláme. Lidi vyráží do co nejexotičtějších lokalit, a já jedu klidně po stopadesáté třeba jen do Krkonoš nebo na Malou Fatru. Zejména když tam objevím pěšinku, po které jsem ještě nešla.

Co byste poradili ostatním rodičům, kteří by se do toho chtěli také pustit?

Na cestě jsme občas potkali rodiny, které se rozhodly zničehonic začít jezdit na expedice na kolech s dětmi. Z některých jsme měli pocit, že chtěl třeba tatínek a maminka z toho nebyla moc nadšená nebo obráceně. Osobně si myslím, že tohle musí mít člověk v krvi. Nejde se do podobných akcí nutit jenom proto, že to je moderní nebo budu vypadat drsně na fotkách na facebooku.

Také se nás lidi třeba občas ptají, kolik stojí výbava, a že pojedou, až si našetří atd. a já jim říkám, že my jezdíme na těch nejobyčejnějších kolech, o drahé výbavě to absolutně není. Poradím jim, ať to prostě vyzkouší a uvidí, jestli je to baví. Klidně třeba ať vyrazí jen na týden a po naší vlasti. Máme tady tolik krásných míst, ráda doporučím! Vlastivědu se děti nejlépe naučí vlastníma očima a nohama. Jestli se jim nechce spát ve stanu a tahat těžkou výbavu, mohou si dopředu zarezervovat ubytování. Puťák na kole může mít tolik podob!

Na kole k moři? žádný problém!