Víkend s Čapky v Kladském pomezí

Na začátku byly stránky karelcapek.cz,  kde jsou krásně zmapovaná místa pobytů sourozenců Čapkových, včetně odkazů, jak se tato místa promítla do jejich děl. My, jako milovníci Dášeňky a O pejskovi a kočičce, jsme se tedy rozhodli vydat se po stopách bratří Čapků. Do míst, kde se narodili a strávili dětství, do Kladského pomezí.

Sousoší „Čapci a Hájci“.

První stopa – Malé Svatoňovice

My, co jsme se literaturu učili ještě stylem “Narodil se v roce xy, tam a tam, studoval, žil, umřel, napsal…”, máme Malé Svatoňovice hluboko zaryté v málo používané sekci mozku s názvem “ maturitní otázky” společně s dalšími pitomostmi, které se člověku hodí leda tak do AZ kvízu. Jsem ráda, že jsem si tímto výletem spojila své “důležité znalosti” i s konkrétním místem na mapě.

Městečko daleko odevšad, kde se zastavil čas. A to je možná dobře. Sousoší bratří Čapků stále hledí přímo na budovatelské nástěnné malby na protějším domě a v Muzeu bratří Čapků nabízí stále expozici ve stylu “kniha ve vitríně” a “sem tam fotka”. Myslela bych si, že to děti nebude vůbec zajímat, ale kupodivu si prošli celé muzeum a hodně jsme se bavili o osudech Čapkovi rodiny. Ne všechno musí být pořád interaktivní, on-line, zážitkové, a tak dále.

Díky téhle fotce mám Čapky ještě radši.

Sluj loupežníka Lotranda

Z Malých Svatoňovic jsme vyrazili po turistické značce na kopec Žaltman, Je to tříkilometrová trasa do docela prudkého kopce. S každým krokem ale získáváte krásnější a krásnější výhled do krásné krajiny, kde louky střídá les. Na vrcholu pak čeká rozhledna, odkud můžete zamávat na Sněžku.

Kousek nad Malými Svatoňovice je mezi stromy ukrytá rozhledna.

Po cestě je nenápadná odbočka, kterou ale nesmíte minout. V těchto lesích prý kdysi řádil loupežník, který se stal předlouhou loupežníku Lotrandovi z Loupežnické pohádky. Pátrali jsme tedy po Lotrandově sluji, což bylo velké dobrodružství, při kterém děti chvilku zapomněly, že cesta vede do kopce. Ve skále je tu vytesána bambitka a zkřížené meče. Na silném železném řetězu visí hák, aby si loupežníci mohli nad oheň zavěsit kotlík.

Jestli tu někdy byl nějaký loupežník je otázka, ale je to skvělá věc, jak přimět děti vyškrábat se do toho prudkého kopce.

No a protože jsme v pohraničí, jsou tu k prozkoumání ještě malé vojenské bunkry.  A guláš v hospodě na náměstí taky neměl chybu.

V Úpici na policejní stanici

Nebyli jsme zadrženi, ani jsme nemuseli ohlásit zločin. Policejní stanice v Úpici totiž sídlí v domě, kde Čakovi strávili dětství. Otec Karla a Josefa Čapkových byl lékař a zde si založil i ordinaci. Poptali jsme se na náměstí a místní nám řekli, že máme zkusit zazvonit, že policisti pouští turisty dovnitř. Tak jsem to zkusili. Kryštof a Julča byli na policii vůbec poprvé, tak byli trochu vyplašení. Díky památkářům zůstal interiér Čapkovy vily zachován včetně nábytku. Kdyby existovala soutěž o nejkrásnější policejní stanici, tak jedině v Úpici. Takhle poetické nápady, jako umístit policii do soukromé vily, měli samozřejmě komunisti v padesátých letech. Navíc zničili okolní zahradu a udělali z ní autobusové nádraží.

Momentka z policejní stanice – bývalé vily rodiny Čapkových.

Pošťácká pohádka v hlavní roli

Pošťáckou pohádku od Karla Čapka jsme si poslechli cestou. Uvědomila jsem si, jak poštovní úřad v době První republiky míval vážnost a důležitost, kterou dnes už úplně ztratil. V Úpici na náměstí, stojí dům, kam v dětství chodil Karel Čapek posílat dopisy a jistě zde nasál tajemnou atmosféru váženého poštovního úřadu pro svou pohádku o panu pošťákovi, který nemohl jinak, než chodit rok po celé zemi, aby doručil dopis bez adresy zato z čisté lásky.

Poštovní schránka tu je, ale pošta už tu dávno není.

Měděný důl Bohumír

V zavřeném měděném dole byste Čapkovskou stopu asi jen těžko hledali. A přeci. Otec Čapků pracoval jako důlní lékař v Mylých Svatoňovicích. Atmosféru horníků si proto můžete připomenout v jednom z okolních dolů, v měděném doel Bohumír.  Prohlídka byla naprosto fascinující. V temnotě pod zemí to bylo velké dobrodružství. Jak těžká je sbíječka a dá se utlačit železný vozík na rudu? Nikdo z nás by tu určitě nechtěl trávit 12 hodin denně. Z dolu jsme museli vylézt asi 30 metrů po žebřících na povrch, takže jsme na tom našem poklidném výletě měli nakonec i trochu adrenalinu.

Důl Bohumír měl na 40 kiometrů chodeb, na prohlídku stačí několik stovek metrů!