Na Srí Lanku s dětmi? Jak na to, poradí Petr Horký

Konečně jsem mohl svou milovanou Srí Lanku ukázat mým holkám. Vryla se nám všem pod kůži a myslím, že se sem budeme muset ještě vrátit. 🙂

Někdejší ostrov Cejlon mám asi vepsaný v karmě, aniž bych to cílevědomě plánoval, byl jsem tu snad třináctkrát. Při jedné návštěvě ještě dřív, než jsme sami měli děti, jsem potkal pár, který tu putoval s malým prckem, možná kolem tří let. Ptal jsem se jich, na co dávají největší pozor a co nejvíc na cestě postrádají – „dětské židličky“, řekli mi.

„Když se jdeme společně kamkoli najíst, nemáme jak k nám posadit malého, a tak si vozíme toto“ a ukázali plátěné sedátko, které se díky kovovým malým nosníkům dá snadno a rychle připevnit téměř k jakémukoli stolu. Patent se mi líbil a když se narodila první dcera Evička, pořídili jsme to i na cesty po příbuzenstvu. Její radost z toho, že kdykoli a kdekoli je u stolu na stejné úrovni jako všichni ostatní, byla znát.

Myslel jsem, že velmi rychle vyrazíme společně i na Srí Lanku, ale nakonec jsme sem vyrazili, až když ani naše mladší Lucinka plátěné sedátko nepotřebovala. Byly jí čerstvě čtyři roky.

Pro Objevíme svět napsal Petr Horký.                                                                                 21. 3. 2019

Plánování cesty s dětmi

Už Zikmund s Hanzelkou říkají, že improvizovat může jen ten, kdo je dobře připraven. Improvizace není vaření z vody, ale adaptace na podmínky, které nabízejí lepší varianty. Tedy improvizace je změna plánu. A k tomu je potřeba mít plán. S dětmi obzvlášť. Plán cesty, plány pro případ nemoci (jaké léky, kde jsou lékaři, kde je nejbližší český kontakt znalý prostředí, jaké jsou možnosti se nejrychleji v případě velkých potíží dostat domů), plány pro případ krádeže (jak mít rozmístěné peníze a karty, kdo má u sebe co). Ten nejzábavnější plán se ale pochopitelně týká cesty.

S dětmi je důležité plánovat dopředu.

Máme vždy na mysli, že cestujeme společně s dětmi, ne že bychom děti brali s sebou na naši cestu. To je důležitý rozdíl v mentálním nastavení při plánování. Tím totiž automaticky do programu musí patřit místa, která třeba nejsou tolik zajímavá pro nás dospělé, ale spíš pro děti. Buďte si nicméně jistí, že ve chvíli, kdy budete vidět, jak se parádně baví vaše ratolesti, budete si to užívat!

POZOR! Nepodřizujte ale program dovolené výhradně dětem, pak se vám může lehce stát, že se vrátíte z dovolené domů a budeme více unavení, než když jste tam odjížděli. Vše si s dětmi vysvětlete: pokud například chcete jít do galerie, domluvte se s dětmi, jak dlouho tam budete, a následný program pak přizpůsobte zase jim.

Kdy vyrazit na Srí Lanku s dětmi

Osobně preferujeme cestování mimo hlavní sezóny, na Srí Lance jsem byl snad už ve všechny části roku a nikdy jsem nenarazil na tak silný monzun, aby nebylo možné fungovat. Pokud třeba hodinu denně prší, je to jako kdybyste si v prádelně dopřáli teplou sprchu – skoro nevadí, jenom bacha na foťáky, kamery a telefony. My jsme vyrazili na přelomu listopadu a prosince, tedy chvíli před zahájením sezóny, která tady začíná před vánočními svátky.

Občas sice ještě pršelo, ale bylo teplo, takže šlo spíš o osvěžení než o mrzutost, což dokazují naše úsměvy před Chrámem Buddhova zubu v Kandy.

Naše trasa po Srí Lance s dětmi

Zvolili jsme mix terénů, zábav a námětů, což nám stejně vyšlo jako klasický okruh:

• • Negombo (přílet v noci + dopolední koupačka v moři),
  • Pinawalla (sloní zoo, sloní sirotčinec, jízda na slonech, dvakrát denně koupání slonů),
  • Kandy (buddhistické poutní místo, významný Chrám buddhova zubu, místní kulturák s tanečním představením a nejvíce ceněná jízda tuk-tukem, návštěva kamaráda – buddhistického mnicha v jeho chrámě s příběhem Buddhy),
  • Sigiria (výšlap nahoru a hadi za krk po cestě dolů),
  • Polonaruwa (starověké vykopávky),
  • Nuwara Elliya a Hatton (čajové plantáže, návštěva továrny na čaj a sběr čajových lístků s místními ženami vč. nošení posbírané úrody na náklaďák s místními chlapy),
  • Adamova hora (výstup za východem slunce),
  • Dambula (skalní chrám)
  • Buduruwagala (sochy Buddhy vytesané do skály)
  • Yala (národní park, pozorvování divokých zvířat)
  • Dondra Head (maják)
  • Jižní pláže
  • Galle (koloniální město, vzpomínka na tsunami)
  • podél západního pobřeží zpět do hlavního města a s tím spojené zastávky
  • Habaraduwa (želví farma)
  • Hikkaduwa + koupání v moři
  • Colombo (hlavní město na závěr na zklidnění a návrat k jistotám komfortu, vybavenosti a pohodlí)

Jak bydlet na Srí Lance

Dokonale funguje tandem s manželkou, která se dostatečně včas vrhne do nejistých vod internetu a začne zpracovávat informace z booking.com, tripadvisor, airbnb, kiwi a dalších letenkových webů. Bydlení volíme tak, aby bylo blízko plánovaného cíle, ušetřených pár dolarů na ceně nemá smysl ve chvíli, kdy ztrácíme hodiny a nekonečné malé poplatky za dennodenní dojíždění. Kombinujeme, je dobré dopřát si alespoň občas čtyřhvězdičkový hotel, na případnou rekonvalescenci z nepohodlí nebo malých chorob. Koneckonců dotyk komfortu není nezbytný, ale potěší.

V Pinnawale jsme bydleli přímo na hlavní ulici. Tahle se nám 2x denně procházeli sloni přímo pod okny našeho hotelu.

Výchozí situace byla, že jsme se domluvili ještě s jednou spřátelenou rodinou, podobně staré děti, podobně smýšlející dospělí a schopnost bez postranních významů sdělovat si navzájem, co kdo chceme a co kdo nechceme. Není nutné účastnit se všech bodů programu společně, klidně se lze i na několik dnů rozdělit a opět sejít. Ale v mnoha ohledech se zjednodušuje logistika.

Jak na letenky

U letenek se vyplatí strávit chvíli hledáním variant, kde bude nejlepší poměr komfortu letu a ceny. U delších letů se např. vyplatí připlatit nějakou tu stovku za Emirates, namísto toho, abyste letěli s Fly Dubai. Vše ale závisí na vašem rozpočtu. My jsme zvolili cestu s dvoudenním stopoverem v Dubaji (2 noci) a byla to skvělá volba. Rozdělit dlouhý let na dva menší byl pro děti i nás dospělé moc příjemný.

Navíc děti poznaly zase jinou kulturu, jinou zemi a ačkoliv jsme v Dubaji nestihli všechno, co jsme chtěli, rozhodně na ni máme moc pěkné vzpomínky (zvlášť na vyjížďku na lodi při západu slunce). Právě v Dubaji se vyplatí připlatit si za prima ubytování tak, abyste nemuseli jezdit z periferie a neztráceli drahocenný čas (obzvláště, když jste tu jen na krátko).

Spaní v 32. patře zatočeného mrakodrapu v Dubaji byl pro holky taky velký zážitek.

Doprava po ostrově

Kamarád navrhoval půjčit auto, já jsem ale po zkušenostech z místa trval na tom, že si půjčíme auto i s řidičem. Vyjde to stejně draho, někdy dokonce i levněji. Považuji se za zkušeného řidiče i cestovatele, ale to, co se děje na silnicích a cestách Srí Lanky vyžaduje velkou místní zkušenost a nechci denně zatěžovat hlavu, která se má dovolenkovat, navigací a odpovědností v místním provozu. Zapomeňte, že by tady spolehlivě fungoval google nebo waze!

Spousta místních tady má kola, lehké motorky a tuc-tucy, které se propletou i tam, kde neprojede ani malé auto – a v tu chvíli predikce dopravy založená na sdílení informací o pohybu jednotlivých zařízení v kapsách řidičů neposkytují platné informace. Cesty, které google označil za hodinu jízdy (bodejť by ne, je to přece sedmdesát kilometrů), jsme jeli půl dne. Je lepší, když ten půlden můžete strávit hrami s dětmi, povídáním si, doháněním školních úkolů a komentováním toho, co se děje kolem.

Děti měly našeho řidiče Douglese moc rády. Takhle je vozil na svém skútru po příjezdové cestě ke svému domu.

Navíc místní řidič zná ostrov jako svoje boty, ví, kde se najíte, kde vaří dobré místní jídlo, a kde ucházející pizzu. Ví, kde parkovat u památek, jak objet zácpu – i můj samostatný a zkušený kamarád po dvou dnech na Srí Lance souhlasil, že je nakonec rád, že jsem jej přemluvil k půjčce mikrobusu. Řidič fungoval i jako netradiční učební pomůcka, kdy s ním děti měly povinnou anglickou konverzaci – bavilo je to a bylo to mnohem dobrodružnější, než anglická komunikace s námi.

Pro všechny dost místa. Když byl čas na dohánění školy, každá řada sedadel představovala jeden předmět: úplně vepředu vedl náš řidič Dougles hodiny anglické konverzace, v druhé řadě vládla matematika, ve třetí se učila čeština a v poslední řadě si hrála malá Lucka.

Co se týká jízdy v tuk-tucích a vlastně všech dopravních prostředcích na celém světě – vždy se vyplatí se na recepci vašeho hotelu nebo guest house dopředu zeptat na cenu dopravy (Za kolik se dostaneme do centra? Kolik bude stát jízda k chrámu?) a uvidíte, že porovnání s cenou, kterou vám později nabídne samotný tuk-tukář (opět se na cenu zeptejte dřív, než nastoupíte), vás může hodně překvapit.

Jídlo – nebojte se propadnout novým srílanským chutím

První den doporučuji udělat si jasno v tom, jak se bude jíst. Fakt jste se tolik báli, že si kompletní jídlo vezete s sebou? Podle mě to je nejrychlejší cesta k tomu aby vám bylo blbě. Fakt se tolik bojíte místního jídla (a vyhlášené ostrosti), že chcete chodit do rádoby evropských restaurací? Drahé a nedobré. Podle mě to je druhá nejrychlejší cesta k tomu, aby vám bylo blbě. Hecněte se a pusťte se do vybírání místního jídla!

Slavnostní večeře v Colombu na závěr pobytu. Podotýkám, že to Evička bez problémů zblajzla. Mňam.

Nejčastější evropský předsudek je, že ostré jídlo je k ničemu, protože vypálí pusu a pak člověk stejně nic necítí. Je to nesmysl, který jen prostě odráží fakt, že to u nás nemá tradici a neumíme rozlišovat mezi pálivými chutěmi a zacházet s nimi. Zkušenost z mého okolí je, že asi polovina známých, co kdy v Asii byli, si nakonec kvalitně připravená pálivá jídla oblíbí. Pozor, kvalita obvykle nemá nic moc společného s cenou.

Pokud jsem vás přesvědčil a zkusíte to s chilli, pro začátek pár rad: mějte připravenou suchou rýži anebo kousek placky na zajedení, pokud by to přece jenom pálilo. Zapíjet pálivé jídlo je nesmysl, nevím kdo a proč to vymyslel, bude vás pusa jen o to víc bolet. Jezte po malých soustech a hledejte, bádejte, poznávejte různé chutě a harmonie pálivosti! Objevíte nový kontinent dobrot! Po pár dnech si pochutnáte třeba i na čerstvě nadrceném chilli s právě upečenou plackou z kokosového mléka hoppers – moje oblíbená snídaně! A dobře připravené čerstvé karí, to je symfonie chutí a lahody!

Nebojte se cestovat do Asie s dětmi z toho důvodu, že tam nebudou mít co jíst. Je to nesmysl. Vždy a v každé zemi najdete místní jídla, která budou chutnat i dětem. Naše malá čtyřletá Lucka např. skoro celou Srí Lanku jedla jen rýži – buď suchou nebo tzv. smaženou se zeleninou a kuřecím masem. No a co? Jí to chutnalo a rozhodně jí to nijak neublížilo.

Dát si čerstvou kokosovou šťávu přímo na pláži je prostě povinnost. Nevím proč, ale chutná tam o moc lépe, než kdekoliv jinde.

Nepodceňte základní hygienická pravidla

Pokud jste úzkostnější povahy, smiřte se s tím, že nepotřebujete vidět všechno a rozhodně se nikdy nechoďte podívat do kuchyně. Stačí dodržovat několik pravidel, která se navíc mnohdy hodí i u nás: Prošlo jídlo varem? Pokud ano, mělo by být ok. Pozor na vodu! Myslete na vodu a její zdroj – tedy vždy balená, neotevřená s nepoškozeným uzávěrem. Žádné myté ovoce (jakou vodou myté?), žádné nápoje s ledem (z jaké vody je led?), žádné dolévání vody ze džbánku, aby polévka byla méně pálivá, aby pití déle vydrželo atd. Tady se vyplatí být konzervativní a prostě pokud nepřevařená voda, pak vždy, jen a pouze moje voda z lahve, kterou jsem sám otevřel.

Ovoce ano, ale jen takové, které se loupe, abych si jej sám připravil, anebo aby je oloupali před mýma očima. Bacha na vajíčka – pokud ano, pak nejkonzervativnější cesta je, že musí být žloutek i bílek pevný, uvařený, usmažený, žádné vytírání tekutého žloutku plackou. (skoro všechna pravidla porušuji, protože se už na místě považuji za mazáka a vytahoval jsem se, ale u dětí jsem to víceméně dodržoval. Tato pravidla negarantují, že nikdo nechytí běhavku, ale výrazně snižují pravděpodobnosti této události.)

Budou si to děti pamatovat?

Klasický argument proti cestování s dětmi do dalekých destinací se opírá o to, že si toho děti stejně tolik nepamatují. To je klidně možné (Evička si z Bali ve svých třech letech opravdu pamatuje jenom hlazení slonů, jak si hrála s místními dětmi mezi prasátky a slepičkami (měli jste vidět jak se tvářila mamka, když jsme ji tam našli!) a palačinky u bazénu. Ale už tehdy nesmírně sociálně poskočila, velmi se zvedla v sebevědomí a bylo nám všem společně krásně. Podle mne se totiž život hraje hlavně na hezké okamžiky s lidmi co mám rád – a selfie fotky nebo připomínky slavných pamětihodností jsou až na druhé koleji.

Jo a k těm selfie fotkám – nevím nakolik to je dáno mou filmařskou profesí, ale došli jsme k tomu, že mnohem méně fotíme, protože fotky si málokdy projdeme, ale začali jsme v mobilech stříhat malá videa. Jednak si je čas od času pro radost pustíme, když už jsme doma nebo někde na něco čekáme a dále už i holky mohou na nějaké jednoduché střihací aplikaci poskládat video, ze kterého mají radost a rodiče navíc těší, že jim tak lépe ubíhají přejezdy.

Čas strávený na Srí Lance se nám vryl pod kůži.

Tipy a odkazy