Srí Lanka s dětmi podle Petra Horkého

Na Srí Lanku jsme vyrazili, když bylo dcerám 4 a 8 let.  Srí Lanku jsem pracovně navštívil několikrát i bez dětí a tak jsem přesně věděl, která místa bych jim chtěl ukázat. Vyrazili jsme na 16 denní cestu na přelomu listopadu a prosince, tedy bezprostředně před zahájením turistické sezóny. Detaily o místech, která jsme viděli si najdete na netu nebo v průvodcích sami. V následujícím textu se budu snažit omezit na subjektivní zkušenosti s našimi dětmi na místě.

Pro Objevíme svět napsal Petr Horký.                                                                                     28. 3. 2019

Jak budeme po Srí Lance cestovat

Příletěli jsme do Negomba, kde nás už čekal náš řidič Dougles s autem. Už máme s cestováním po ostrově své zkušenosti a věřte, že se opravdu vyplatí najmout si auto i s řidičem. Nestojí to o moc víc a ušetříte hlavně svoje nervy. První den jsme prošli určitým poznáváním se navzájem. Bylo potřeba vysvětlit si, že opravdu chceme jíst místní jídlo v místních podnicích (napsat „restauracích“ se sice nabízí, ale asi by to nebylo úplně fér označení 🙂 ).

Že nechceme chodit do napodobenin evropských restaurací, jídel a cukráren. Že také nechceme ani tak navštěvovat atrakce pro turisty, jako spíš místní zajímavosti. Když nám konečně uvěřil, že to myslíme vážně, byli jsme až do konce v naprosté pohodě. Když jsme se nakonec chtěli na několik dní rozdělit, zavolal kolegovi, který přijel se svým autem a taky fungoval naprosto parádně.  

Trasa, kterou jsme se vydali, není nic moc výjimečného a objevného, skoro každý, kdo sem přijede poprvé, se vydá podobným směrem. Ale stojí to za to. Když si to sami doplníte o nějaké výpady mimo, podobně jako my, budete spokojení.

Sloní sirotčinec Pinawalla

Pinawalla je turistické místo, kde zastavuje snad každý autokar se zájezdy. Proto je dobré, zvlášť pokud vaše děti milují zvířata podobně jako naše Lucinka, tady přespat. Vybrali jsme jeden z penzionů přímo na ulici mířící k pravidelné sloní koupeli (Green Land Guest House), tedy k odbočce z hlavní Kegale-Rambukkana road. Ano, je to taková místní Pařížská (až to na místě uvidíte, myslím, že si na toto přirovnání vzpomenete), ale má to smysl.

Budete s dětmi bezprostředně u dlouhého průvodu slonů a slůňat, co se chodí čtyřikrát denně cachtat do řeky. Je príma snídat na terásce a s plackou v puse a hrnkem skvělého čaje v ruce, pozorovat slony a mahauty, jejich chovatele, jak pod vámi promenují. A kromě toho nebudete platit za vstup do této ulice, protože tu prostě bydlíte. Byli jsme tu dvě noci a prošli jsme místní sloní zoo horem spodem.

Toto je první video, které si sama natočila i postříhala naše Evička během delších přejezdů. Postupně se zlepšovala a nakonec už byla její videa fakt super.

Doslovný překlad Pinawalla Orphanage zní sloní sirotčinec a váže se to k prapůvodní aktivitě, kdy se tu starali o mláďata, kterým lovci zastřelili rodiče, a později o slony zraněné nášlapnými minami a dalšími následky občanské války. Koupání slonů už bylo pro holčičky obnošená, ale velmi oblíbená, vesta. Na každém kroku narazíte na chlapíky nabízející svezení na slonech, procházku, projížďku, návštěvu zahrad s kořením atd. Proč ne. Všechno to je zajímavé a stojí za zkušenost. Vyberte, co sami chcete.

Jen bych doporučil nejprve trošku „zmapovat trh“, abyste nebyli za hlupáky a neplatili trojnásobek toho, co jiní. Svezli jsme se na slonovi Manym, prošli jsme se sedíc mu za krkem i řekou, Evička se mnou měla velikou legraci, když nás sloní býk zlil od hlavy k patě chobotem. Když kromě peněz pro lidi vezmete s sebou i velký trs banánů pro sloního pracanta, za pár centů mu maličko zpříjemníte den a děti bude bavit jejich krmení.

Jak roste pepř?

Spicy garden už bude pro maličko starší návštěvníky, ale i když se obvykle jedná vyloženě o turistickou předváděčku bez hlubšího ayurvédského pozadí, je zajímavé prohlédnout si jak roste pepř, hřebíček anebo kakao. A hrnek čerstvého čistého kakaa, to je paráda! (I když moje manželka už je spolu s dětmi vyloženě zkažená a preferuje Granko, chápete to!?) Asi vás podobně jako nás překvapí, kolik různých listů a z nich připravených mastí a odvarů může co léčit. Ke skutečné ayurvédě to fakt má ještě hodně daleko, ale má to smysl, zajímavé to je.

Kandy – Chcete vidět Buddhův zub

Kandy je takový srílanský Rajhrad. Konají se tu největší náboženské oslavy, v místním Chrámu Buddhova zubu mají – podle názvu asi víte co. Kromě zubu ale i minimuzeum slona Rádži, který býval v čele velkých průvodů Esala Perahera a patřil k nejvíce uctívaným zvířatům na světě. Děcka moc bavilo ježdění v tuc-tucích – využili jsme toho a doslova za pár korun nás divocí chlapíci vozili po městě a vyvezli nás i na kopec na nádherný buddhistický chrám Bahirawakanda Vihara, jehož dominantou je gigantická Buddhova socha. Jezdí sem mnohem méně turistů, konají se zde i skutečné rituály púdža a taky tady máme kamaráda, jednoho z mnichů, kterého jsme moc rádi opět potkali. Při osobní prohlídce nám pak přiblížil příběh Buddhy a děti se tak dozvěděly prazáklady buddhistického náboženství.

Po malé výuce náboženství nás kamarád Buddharattha pozval na čaj a sušenky a všem nám požehnal.

Lví skála Sigiria zážitek pro celou rodinu

Nejezdil bych sem v době největších veder, kdy bývají problémy s divokými včelami (požádali jsme Douglese, aby na místo zavolal a ověřil, zda je cesta nahoru bezpečná). Zážitkem je už samotné stoupání na vrchol. Staleté staré fresky polonahých žen na skále jsou neuvěřitelné (jak to tam dokázali namalovat?) a sympaticky se k nim kromě mnoha jiného váže polemika o tom, nakolik bylo třeba v minulosti hambaté obrázky zakrývat před věřícími 🙂 Nakonec vystoupáte po velikém schodišti mezi lvími tlapami a jste nahoře na hoře.

Výstupu nahoru je dřina, ale cesta dolů už děti baví – na každém rohu vám totiž nabízí za úplatek hada za krk. Lucinka, jako milovnice zvířat, si to nemohla nechat ujít. Jen jsme museli dávat sakra bacha po tom, co se hrnula ke košíku na zemi a chtěla si za krk položit i kobru. 🙂

Projděte, prolezte to celé. Děti budou bavit prolézačky v podobě ruin, dospělé pak pomyšlení na to, jak to tady proboha dokázali všechno postavit a milovníci sci-fi určitě vzpomenou na knihu Arthura C. Clarka Rajské fontány, která sem umístila kosmický výtah mezi Zemí a orbitem. (Clarke podstatnou část života strávil zde na ostrově, dokonce tu měl i potápěčské centrum a sám jako nadšený potápěč v okolních vodách nalezl středověký podklad!).

Vrchovina a čajové oblasti Nuwara Elliya a Ella

Už cesta na vrchovinu je príma proto, že se zbavíte horka u pobřeží. Podnebí v čajových kopcích je parádní, příjemné a osvěžující. Pravda, jen by to chtělo, aby se vašim dětem nedělalo zle z mnoha zatáček… (naše holčičky jsou naštěstí v pohodě, ale jeden z kluků si cestu fakt užil) – i když, možná, že právě tato zkušenost by je nevolnosti mohla odnaučit, ne?

Pohled na čajové plantáže je krásný, návštěva nějaké čajové továrny automatická. Vjeli jsme i přímo na plantáž a zapojili se do práce s tea-pluckers, sběračkami čaje. Pro místní ženské to bylo veselé osvěžení během jednotvárné práce, pro nás a hlavně pro děti nová zkušenost; trhání čajových lístků spojené s naší nešikovností a jejich bezchybnou přesností vyvolalo tolik radosti a veselí, že nám to vydrželo skoro celé dopoledne. Místním chlapům jsme pak pomohli naházet pytle na korbu auta a bylo o dobrou náladu postaráno. Tak elementární věc, jako pomoc místním lidem, cizince to málokdy napadne a přitom je to všude na světě nejpřirozenější cesta k seznámení.  

Pomáháme na čajové plantáži.

Pomáháme na čajové plantáži.

Pomáháme na čajové plantáži.

a

Neplánovaně jsme během cesty byli vždy o den dva za tornádem, které obzvlášť na vrchovině dělalo velkou neplechu. Popadané palmy, někde dokonce i elektrické vedení, malé sesuvy bahna atd. způsobily, že jsme nemohli jet vláčkem právě do městečka Ella. Byla by to krásná vyhlídková jízda, ale koleje byly pod bahnem a nejezdilo se.

Východ slunce na Adam’s peak

Pokud děti i dospělí zvládnou vystoupat na prudší kopec, rozhodně nevynechejte výstup za východem slunce na Adamovu horu. Není kde zabloudit, celá trasa je lemovaná krámky a obchůdky. Kromě toho určitě nepůjdete sami, ale se spoustou místních poutníků, kteří stejně jako vy stoupají na posvátnou horu, aby tu zažili magický východ slunce, kdy se na mraky pod vámi promítne trojúhelníkový stín stříšky malé svatyně na vrcholu. Zážitek je to nádherný a za trochu námahy a noční vstávání to stojí.  Náboženský obřad, který zde při východu slunce probíhá, vás krásně naladí na nádherný výhled. Pyramidu, kterou slunce nakreslí do mraků si musí vyfotit každý.

Východ slunce na Adamově hoře má své kouzlo.

Skalní chrám Dambulla

Krásná stavba, pozoruhodně vytesaná do skály. Bavila všechny, navíc doplněné o opičky všude kolem (bacha na malé věci a hlavně dobroty v rukou, opičky si berou bez ptaní) a o prodej nakrájeného manga od lidí u cesty. Ano, toto bylo porušení skoro všech základních pravidel hygieny a prevence, ale už jsme si věřili a měli jsme štěstí.   

Dambublla

Dambulla

a

Buduruwagala – perla mimo turistické trasy

Rozhodně se vyplatí projít průvodce anebo internet a najít si něco méně frekventovaného, ale někdy se z toho vyloupne perla, jako třeba tady – Buduruwagala. Nádherné a lidmi skoro zapomenuté místo s velikými buddhistickými sochami vytesanými do skály. Cesta tam už vede kolem nádherného jezera s bohatým ptačím životem – jen to samo o sobě dává důvod k návštěvě. Pak docela o samotě prohlídka a procházka nádherným posvátným starobylým místem a po cca dvou hodinách spokojené pokračování v cestě.

Na cestičce ke skále jsme úplně sami, tak si tady trošku blbneme.

Za divokými zvířaty do národních parků

Do itineráře si zařaďte i některý z národních parků – Uda Walave anebo nejznámější Yala. Uda Walawe je místo divokých slonů. Pravda už jich tam tolik není, jako v koloniálních dobách, ale i tak stačí maličko štěstí, a čeká vás krásné setkání s divokými asijskými slony. To stojí za to. Yala je nejslavnější místní park, je tu jedna z největších hustot výskytu leopardů na světě, ale na to bych (oproti slonům) moc nespoléhal. Nevýhodou parku Yala je, že sem jezdí fakt ukrutné davy lidí.

Podle mne jediný způsob, jak si to tady užít, který dává alespoň trošku smysl, je vyrazit už brzy ráno s východem slunce a pozorovat zvířata v době jejich zvýšené aktivity a hlavně v době, kdy je snížená aktivita drtivé většiny turistů. Přes den budete popojíždět ve frontách s dalšími auty, a pokud se někde něco ukáže, dají si to rangeři navzájem vědět, sjede se tam spousta lidí a vznikne regulérní zácpa. Pokud vás netlačí peníze, dá se v parku dokonce přespat, ale je to opravdu dost drahé.

Národní park Yala

Maják Dondra Head a jižní pláže

Majáky máme celá rodina rádi, pravda nejvíc asi tatínek, ale holky docela taky. Na Dondra Head jsem dorazili pro změnu před západem slunce, aby nás ještě pustili dovnitř, ale přitom aby za chvilku byla tma a maják se rozsvítil. Byli jsme tam skoro sami a byla to paráda.

Maják Dondra Head

Celý jih je krásný a snad každá pláž v této oblasti má nějaké své kouzlo. Nejlepší je nechat zahrát náhodu, projet si jich několik a pak se rozhodnout, kde chvíli zůstanete. Jen bacha na velké vlny a mořské proudy – zeptejte se místních, ochotně vám poradí nejlepší místo vzhledem ke stáří vašich dětí (my jsme měli Douglese, ten nám našel parádní místo bez vln a proudů, bez turistů a jen s pár místními lidmi a lahodnými kokosy na osvěžení). Bylo jasné, že bez moře by to nešlo, nicméně naštěstí našim holkám cestovatelkám stačilo blbnutí u moře dva dny a pak jsme zase vyrazili dál.

Do Galle na nejlepší zmrzlinu

Koloniální město Galle stojí určitě za vidění. I kdybyste měli jenom chodit od jedné zmrzlinárny ke druhé (mají tady fakt dobrou zmrzlinu), má to smysl. Chození po hradbách na kraji moře, proplétání se uličkami, to je zábava pro velké i malé. Navíc jsme si opět půjčili tuc-tuc, do kterého jsme se nacpali všichni čtyři a nechali jsme si celé město ukázat. Tuc-tuc vstoupil tak razantně do chodu naší rodiny, že jsem jeden večer před usnutím vyprávěl pohádku o bláznivém tuc-tucu a ta se nečekaně zařadila mezi hitparádu nejoblíbenějších.

V místní zmrzlinárně jsme pomohli s výzkumem studentům jedné místní střední školy.

Podél západního pobřeží zpět do hlavního města a s tím spojené zastávky

Jeden den jsme strávili v Hikkaduvě. Opět blbnutí u moře a moje vzpomínka na to, jak jsem na tomto místě byl s českou polní nemocnicí těsně po zničující tsunami. Pokud vás zajímá, jak vypadal vlak, který si moře podalo, koukněte sem, ale pokud jste plašani a informace o největší katastrofě za poslední dva tisíce let by ve vás vyvolala obavy, že tentokrát to přijde dřív, pak to nechte být.

V Hikkaduvě jsem se na dvě noci zdrželi. Dá se to udělat tak, že člověk vynechá Galle, popojede sem, zdrží se tu déle a do koloniálního města si uděláte výlet vlakem – je to dobrá zkušenost a pokud mají vaše děti tak moc rády vlaky jako naše, pak je to další společný program.

Želví líheň

Nám do cesty vstoupila farma Habaraduwa na západním pobřeží. Je to místo, kde se odchovávají želví vejce, aby je všechny nezbaštili predátoři, a tak tady můžete vidět želvičky ve všech stádiích růstu – od mini mláďat po dospělé kusy, které by se o sebe nedokázaly postarat (jako třeba mrzáčci anebo želví albín), a tak je mají v trvalé péči. Je to napůl ochrana přírody a napůl turistická atrakce. Naše holky byly samozřejmě nadšené.

Colombo – zpět do civilizace

Colombo, hlavní město, jsme si nechali na závěr na zklidnění a návrat k jistotám komfortu, vybavenosti a pohodlí. Za vidění toho stojí spousta, od klášterů přes přístav třeba po koloniální hotel Gall Face na břehu moře. A.C.Clarke tu dopsal Vesmírnou odysseu, bydlel tu Gagarin po příletu z kosmu během následného turné kolem světa a taky tu byli Zikmund s Hanzelkou. A pochopitelně – opět ježdění tuc-tucama. V hlavním městě ale pozor na vykuky, kteří vás odvezou kamkoliv a pak budou chtít nesmyslné peníze. Dopředu dohodnout peníze i cíl a až pak nastupovat! Zdejší chytráci už mají hodně blízko k pražským taxikářům…

A čas utekl než se jsme se otočili, jdeme do letadla a letíme domů. Nadšení, zdraví, spokojení.

Tipy a odkazy